Hranice autoplagiátu v humanitních vědách?

V nedávné době jsme se zabývali hranicemi pojmu autoplagiát (zvláště v kontextu humanitních věd), k čemuž nás přivedl podnět týkající se publikací prof. Markéty Křížové ze střediska ibero-amerických studií na FF UK (dále MK). Po naší analýze publikací jsme zaslali detailní rozbor předsednictvu AS FF UK, které ho dále předalo ke zkoumání etické komisi FF UK. Po vice jak měsíci dospěla komise k závěru, který nás poměrně překvapil, a se kterým se neztotožňujeme. Při diskusích s kolegy z české vědecké komunity jsme narazili na značnou variabilitu v tom jak je pojem autoplagiát chápán. Rozhodli jsme se proto náš podnět, výsledek šetření etické komise i související úvahy zveřejnit a doufáme, že to přispěje ke konstruktivní debatě na toto téma. Není naší shanou účelově očerňovat jméno MK, na základě reakce EK FF UK předpokládáme, že zde popsaná praxe se vyskytuje i u dalších vědeckých pracovníků, a že je dokonce v některých oborech považována za “standardní”. Na druhou stranu ale není možné popsat podstatu problému bez poukázání na konkrétní publikace MK.

Chtěli bychom poděkovat všem, kteří nás zásobují podobnými podněty (a v poslední době jich není málo). Jsou to zcela zásadní ilustrace toho, k jakým vzorcům chování v české vědecké komunitě dochází, což nás vždy motivuje k zamyšlení nad tím, jaké systémové nástroje takové chování podporují a jakými by se mu naopak dalo předejít. 

Prequel

Třetího prosince 2021 zasedla Etická komise Filozofické fakulty UK, aby řešila případ plagiátorství, jehož se měl dopustit nejmenovaný příslušník její akademické obce. V jeho textu shledala 30% doslovnou shodu s textem jiného autora. Daný akademik podal komisi vysvětlení a přislíbil nápravu. Komise přesto zdůraznila, že „že došlo k závažnému porušení etiky akademické práce, neboť při psaní odborných textů by akademici měli důsledně přiznávat citáty ze zdrojových textů.“ Zda byly vůči akademiku uplatněny ze strany vedení FF UK nějaké sankce, není známo.  

Náš podnět 

O cca měsíc dříve jsme byli upozorněni na možnost, že v pracích MK z téže fakulty docházelo k autoplagiátorství. Naše následná analýza vybraného vzorku publikací odhalila u 13 z nich, že skutečně mezi sebou sdílejí doslova, nebo jen s minimálními úpravami přejaté texty. Je třeba zdůraznit, že jsme neanalyzovali dílo MK kompletně, tedy nemůžeme vyloučit, že stejně vytvořené jsou i další texty.   

Fakta, která lze bez obtíží ověřit na základě uvedených textů, lze shrnout následovně:  

1. MK opakovaně používala fragmenty vlastních,  již publikovaných textů v následných publikacích 
2. činila tak v rozsahu, který u kratších prací (článků) se pohybuje mezi 30-80% (pozn. u článku 2016b v podnětu jsme následně odhalili ještě vyšší míru shody, viz obrázek v příloze), v případě monografií jde o cca 70, a cca 120 jednotlivých pasáží  
3. nejedná se o parafráze, nýbrž verbatim překopírované texty, běžně celé delší odstavce, výjimečně dokonce stránky.  
4. v žádném jednotlivém případě nebyl původ textu jasně označen ani uvozovkami a odkazem na příslušnou starší publikaci, ani jednoznačným upozorněním, z nějž by bylo patrné, že text je např. rozšířením či přepracovanou verzí, tedy nebylo možno jej odlišit od textu nového, navíc byl v textu rozptýlen, netvořil ani jednu konkrétní kapitolu či oddíl 
5. v řadě případů zdrojová práce v seznamu literatury chybí úplně, případně je zmíněna způsobem, který vytváří dojem, že obsahuje jiný, byť tematicky blízký text
6. v některých případech se shodují dokonce samotné závěry jednotlivých prací (např. závěr monografie 2015 kompiluje z podstatné části ze závěrů článků 2013a a 2013b)

Opatření rektora 13/2020, jako jeden ze zdrojů definice autoplagiátu, o něž se opíráme (další jsou jednak odborné články Teixeira da Silva, J.A. Copy-Paste: 2-Click Step to Success and Productivity that Underlies Self-Plagiarism. Sci Eng Ethics 23, 943–944 (2017), jednak doporučení např. Oxfordské Univerzity) doslova uvádí autoplagiátorství jako podtyp plagiátorství: 

„autoplagiátorství, tedy opakované použití a prezentování výsledků vlastní práce bez vložení podstatných nových výstupů vlastní činnosti bez zřetelné a jednoznačné citace (upozornění).“ 

Další odkazy např. https://www.ithenticate.com/hs-fs/hub/92785/file-5414624-pdf/media/ith-selfplagiarism-whitepaper.pdf

Jelikož zřetelná a jednoznačná citace se neobjevuje v žádném z uvedených textů, a je to právě absence „důsledného přiznávání citátů ze zdrojových textů “, které je „závažným porušením etiky akademické práce“, jak konstatuje sama EK, publikační praxe MK podle nás jednoznačně odpovídá definici autoplagiátu. Zároveň v jejím případě nelze uplatnit žádnou z polehčujících podmínek, které Opatření stanovuje, ať už se jedná o nízkou kvalifikaci, jednorázový charakter apod. Požadavek jasné citace je obsažen v OR vícekrát jako nutná podmínka, za které je použití již dříve prezentovaného výzkumu eticky přípustné a termín (auto)plagiát se naň nevztahuje. Plagiát totiž není nakonec v praktické rovině nic jiného, než zatajení zdrojů – v případě cizích zdrojů se navíc jedná i o krádež.   

Reakce EK FF UK   

Etická komise ve svém vyjádření z 6.1. 2022, které nám bylo dodáno skrze vedení Senátu FF UK (22.1. 2022) konstatuje, že se MK autoplagiarismu ve smyslu OR 13/2021 „nedopustila, její vědecká práce se vyznačuje nejen velkým rozsahem, ale také odborným záběrem, originalitou a invenčností.“ Jiný argument pro toto rozhodnutí uveden nebyl. Pro přesnost: OR žádnou takovou výjimku nestanovuje: rozsah díla autora je irelevantní, plagiátu se může dopustit i v jediné práci, odborný záběr, velký či malý, takové jednání neomlouvá, a konečně originalita a invenčnost se v prvé řadě projevuje pokaždé novým přístupem k danému problému a nechuti opakovat se. Je spíše otázkou, co může být ve větším protikladu k originalitě a invenčnosti, nežli právě autoplagiát.  

Ke skutečnostem, které jsme uvedli v podnětu, se v usnesení vyjádřila takto: „EK se shoduje v názoru, že se MK mohla dopustit chyb v citační praxi, pokud jde o její vlastní texty.“  

S tímto výrokem souhlasíme, ovšem s tím že právě tyto „chyby v “citační praxi“ jsou definovány OR jako autoplagiát, a s tím, že nikoli „mohla“, ale dopustila. EK komise patrně naznačuje, že vysoké originality a invenčnosti dosahují pasáže nekopírované, čímž tedy kompenzují dané „chyby v citační praxi“. Při vědomí toho, že nám nepřísluší hodnotit, o nakolik originální a inovativní texty se jedná, odhadujeme, že text, který z 80% kopíruje texty obsažené jinde, příliš nového nepřináší – a jako kompilát jej hodnotila i zpráva VAVAI (a to aniž by byl hodnotitel obeznámen s původem většiny textu). Ostatně, pokud platí, že nové poznatky článku či monografie jsou shrnuty v jeho závěru, pak je otázkou, proč monografie 2015 své závěry ze značné části (včetně posledního odstavce) kopíruje z předchozích dvou článků, nebo proč podobně závěr článku 2016b obsahuje text právě této monografie.  

Zároveň ovšem EK náš podnět vítá s tím, že „přispívá k legitimní debatě, jak vymezovat autoplagiarismus s ohledem na historické obory a obecněji i další humanitní a společenské vědy.“ Zřejmě tedy budeme společně hledat nějakou definici autoplagiátu, odlišnou od toho, co je běžné v zahraniční praxi či co implikuje OR, která by umožňovala přistupovat k podobnému prohřešku jinak v chemii a jinak v iberoamerikanistice, nebo možná dokonce jinak v psychologii a jinak v historii. Svým rozhodnutím ovšem EK vlastně tuto debatu už uzavřela. Opakované publikování vlastních textů bez řádné citace není autoplagiát, pokud je badatel jinak originální, invenční, a má velký odborný záběr.  

EK komise nám ale ke svému vyjádření poskytla také rozklad (zde), kterým své závěry vysvětluje. Považujeme za alarmující, pokud by skutečně reprezentoval nejen praxi, ale dokonce přesvědčení akademické obce FF UK, potažmo humanitních věd, a v naději, že i ona přispěje k legitimní debatě o tom, jak vymezovat autoplagiarismus, jej zde sdílíme. Například se konstatuje, že se v případě prací MK jedná o tzv. working papers. K těm se skutečně OR vyjadřuje, a sice takto: 

„working papers, preprints a práce zveřejněné v repozitářích „předtiskových verzí” vydavatelství, následně zveřejněné jako standardní vědecké články“. 

Přestože v tomto bodě není explicitně uvedeno, že je i zde nutné uvádět jasné citace, domníváme se, že je to více než zřejmé – popisuje se zde situace, kdy se dvě verze jednoho článku objeví v průběhu procesu publikace článku v různých verzích, přičemž některé z nich jsou dostupné dříve, než příslušný článek vyjde, a nadále pak jsou přístupné obě verze. V takovém případě pak nelze publikovanou verzi chápat jako autoplagiát – podobně ale nelze předchozí práci chápat jako „working paper“ na základě toho, že byla znovu publikována pod jiným názvem, v jiném periodiku, doplněná o další materiál. Práce MK jsou jasně charakterizovány jako monografie, kapitoly a články v odborných periodicích a jako takové je i vykazovala. Samotný termín „working paper“ se rovněž nikde v dotyčných textech neobjevuje.  

EK ve svém rozkladu operuje také s termínem „work in progress“ jako zaměnitelným s „working paper“ s tím, že je zcela běžné, že se „pilotní studie“ zařadí do „výsledné monografie“. Otázkou ale je, proč ony pilotní studie sdílejí bez citace text mezi sebou, proč na sebe vzájemně neodkazují, proč závěry článku předchozího nejsou to jediné, co se v článku následujícím opakuje, a to v jeho úvodu, proč se v monografii neuvádí, že některá kapitola je přepracováním článku atd., což je podle našeho názoru běžné, proč replikovaný text netvoří jeden samostatný oddíl s jasně ohraničeným tématem a relevancí k celku. Vyjde-li článek po vydání monografie a z 80% jako kompilát jejího textu, a navíc explicitně uvádí, že tato monografie teprve vyjde, sotva jej lze, jak to činí EK,  označit za „dílčí studii rozvíjející poznatky publikované dříve v monografii.“ Zda tyto případy vystihuje formulace EK, že při diseminaci „může i docházet k určitému formulačnímu překryvu“, je otázkou. Pokud „může“ čistě konstatuje, že takto možná někteří badatelé vědomě postupují, aniž by hodnotila, zda to je morálně v pořádku, pak snad lze souhlasit. Pokud jde o způsob, jak odosobnit vznik publikací a maskovat doslovné kopírování bez citací za něco, co se „stane“ a co se „může“, pak by skutečně bylo dobré vědět, o jaký obecný dokument, o jaké sdílené shrnutí dobré praxe, příručku, sylabus metodického semináře atd. se EK opírá. 

Dále k textu musíme uvést následující:  

Komise na jedné straně konstatuje, že se MK autoplagiátu nedopustila, na straně druhé ale tvrdí, že „většina dotčených textů spadá do doby, kdy potřeba důsledné a kompletní citace nebyla v prostředí českých humanitních a společenských oborů vnímána jako zásadní a dnešní nároky nebyly ještě dostatečně zformulovány.“ Jinými slovy, připouští se, že některé – a které – texty již byly publikovány v době následující? Kam EK FF UK klade onu chronologickou hranici a na základě čeho? Troufáme si tvrdit, že v českých humanitních a společenských vědách je většina badatelů, které by vůbec nenapadlo takto se svými texty pracovat ani před deseti, ani před patnácti lety. Publikační návyky ve světové vědě, ke které se MK povahou svého výzkumu i valnou většinou sekundárního materiálu, s nímž pracuje, patří, rozhodně v posledních 15 letech podobnou praxi nepřipouštějí, je naprostou samozřejmostí, že autor monografie například konstatuje, že některá kapitola je přepracovanou verzí článku apod. 

Vysvětlení MK, které poskytla EK, jsme neobdrželi, nevíme, zda nabídla nějakou formu nápravy, zda pochybení reflektuje, a ze stanoviska komise není zřejmé, zda z jejich hlediska MK uspokojivě vysvětlila, proč své texty jasně necitovala, proč citované pasáže náležitě neoznačila, a proč replikovala text v tak značném rozsahu, namísto stručného shrnutí v úvodu.    

EK navíc konstatuje, že „ne vždy je na tuto skutečnost [totiž původ textu FVŽ] explicitně upozorněno,“ což naznačuje, že v některých případech se explicitně na citaci upozorňuje. EK FF UK ovšem nespecifikuje, o které případy se jedná – náš podnět vyplývá z analýzy, která ukazuje, že na tuto skutečnost nikde není explicitně upozorněno, ať už uvozovkami, nebo např. právě formulací „tato kapitola vychází/je přepracovanou verzí X“.   

Otázkou tedy podle nás není, zda se MK vědomě či nevědomě dopustila podvodu, o čemž EK spekuluje, nýbrž zda se dopustila publikačního prohřešku, který FVŽ identifikuje, v rozsahu, který FVŽ uvádí, a který OR, jakož i řada zahraničních zdrojů, označuje za autoplagiát. Žádnou z těchto skutečností EK FF UK nezpochybnila. Můžeme se přít o to, zda autoplagiát je či není podvod nebo do jaké míry, což je ostatně součást debaty mezi specialisty na vědeckou etiku, která probíhá už víc jak dvě dekády a to i v českém prostředí, ale dle našeho názoru není sporu o tom, že se v daných publikacích MK dopustila autoplagiátu ve smyslu OR 13/2020, a to opakovaně a ve značném rozsahu.  

Za Fórum Věda žije!,

        Michael Komm, místopředseda

Seznam námi zkoumaných publikací prof. Křížové

2006: Křížová, M. (2006) Meeting the Other - European Expansion to America (Utopia and Slavery of the Early Modern Era). Online http://repository.tufs.ac.jp/bitstream/10108/52335/1/ifa010008.pdf

2007: Křížová, M. (2007) „Frontiers of race, frontiers of freedom. The fabrication of the „Negro Slave“ in early modern European discourse.“ In: Imaging frontiers, contesting identities / edited by Steven G. Ellis and Lud’a Klusakova. Pisa: Pisa University Press, 109- 123. Preview online

2008: Křížová, M. (2008) Strengths and Sinews of this Western World. Praha: Karolinum,

2011: Křížová M. (2011): Nikaragua. Praha, Libri, 2011. 137 s. • p. ISBN 978-80-7277-484-5.

2012: Křížová M. (2012): „Pobřeží Moskytů jako příklad kulturní synkreze vzešlé z kolonialismu.“ Ethnologia Actualis Slovaca, 2012, č. • no. 12, s. • p. 111-140. ISSN 1336-569X.

2013a: Křížová M. (2013): „Costa de Mosquitia en el contexto de la historia caribeña.“ Ibero- Americana Pragensia, 2013, č. • no. 2012, s. • p. 149-162. ISSN 0536-2520.

2013b: Křížová M. (2013): „Costa de Mosquitia: En la encrucijada de los procesos atlánticos y las ambiciones locales.“ Anuario de estudios atlánticos, 2013, č. • no. 2013, s. • p. 139-173. ISSN 0570-4065 Online: anuariosatlanticos.casadecolon.com

2015: Křížová M. (2015): Reyes, emprendedores, misioneros : Rivalidad imperial y sincretismo colonial en la Costa de Mosquitia, siglo XIX. Praha, Karolinum, 2015. 303 s. • p. ISBN 978-80- 246-3094-6. Preview online

2016a: Křížová M. (2016): „Julius Nestler and the "Nestler Collection" in the Náprstek Museum : Nationalism, Occultism and Entrepreneurship in the making of Americanist archaeology in Central Europe.“ Annals of the Náprstek Museum, 2016, č. • no. 37, s. • p. 17- 32. ISSN 0231-844X. Online

2016b: Křížová M.: „De guerrileros guerrilleros feroces a indios miserables: Transformación de los 'mosquitos' dentro del discurso colonial y postcolonial sobre la Costa de Mosquitia, siglos XVII al XIX.“ In Vázquez Cienfuegos S.: Poder y conflictividad social en América Latina. Praha, Nakladatelství Karolinum, 2016, s.p. 101-114. ISBN 978-80-246-3166-0.

2016c Křížová, M. (2016) „Creole Patriotism vs. Religious Enthusiasm in 19th century Caribbean: The case of Peter Blair“. Dvacáté století / The Twentieth Century, 2016, č. • no. 8, s. • p. 146-161. ISSN 1803-750X Online: https://dspace.cuni.cz/handle/20.500.11956/97064

2017: Křížová M. (2017): „To the Origins of American Archaeology in the Czech Lands: The Case of Julius Nestler.“ Ethnologia actualis, 2017, č. • no. 17, s. • p. 89-106. ISSN 1339-7877. Online: https://sciendo.com/pdf/10.1515/eas-2017-0010

2018: Křížová M. (2018): „Julius Nestler : Gymnaziální profesor na stopě Atlantidy.“ Marginalia historica, 2018, č. • no. 9, s. • p. 89-99. ISSN 1804-5367.