„Vážení“ české vědy – téma letošního léta

14.9.2009, Jaroslava Sladká, Zdravotnické noviny Od července tohoto roku proběhla řada protestních akcí iniciovaných pracovníky Akademie věd ČR (AV ČR) v reakci na postup vlády ČR a Rady pro vývoj, výzkum a inovace (RVVI). Podle českých vědců má nově vypracovaná metodika hodnocení české vědy řadu slabin. Požadují změny ve fungování i personálním složení RVVI. Nakonec bylo 13. srpna 2009 založeno fórum „Věda žije!“ (prohlášení je dostupné na: www.vedazije.cz). Ve snaze řešit vyhrocenou situaci kolem financování české vědy svolal premiér Jan Fischer na poslední srpnový den kulatý stůl. O jednání usilovala především AV ČR, které se má podle v červnu schváleného návrhu RVVI pro rok 2010 zkrátit dotace ze státního rozpočtu o jednu miliardu, tedy o dvacet procent. Ve výhledu let 2011 až 2012 by to ale bylo už o padesát procent… Na konci července Jan Fischer slíbil předsedovi AV ČR Jiřímu Drahošovi, že vláda dodatečně najde na snížení tohoto propadu půl miliardy korun. U kulatého stolu v Lichtenštejnském paláci se sešli zástupci RVVI, Akademie věd ČR, vysokých škol, resortních vědeckých pracovišť a průmyslu. Přizvaným zástupcem resortních vědeckých pracovišť – konkrétně MZ ČR – byl psychiatr prof. MUDr. Cyril Höschl, DrSc., FRCPsych. Zeptali jsme se ho tedy, jak vidí vývoj situace ze svého pohledu, jaký je jeho názor na kvalitu hodnocení základního výzkumu v ČR a možnosti dalších postupů. * V Byli u kulatého stolu ještě další zástupci resortních institucí? Z resortních ústavů jsem byl myslím sám. Je příznačné, že resortní ústavy jsou jediné, jejichž institucionální podpora v minulých letech skutečně klesla – všem ostatním stoupala – a přitom jediné, které v tomto mumraji nejsou vůbec slyšet. Na výzkumný záměr – „institucionální podporu“ – náš ústav loni dostal něco přes padesát procent uznaných nákladů. Čili my už pár let prožíváme to, čeho se nyní akademie oprávněně děsí. * V Jak je ve vašem oboru důležitá spolupráce se základním výzkumem? Nejen, že spolupráce se základním výzkumem je pro nás naprosto zásadní, ale sami se na něm v Psychiatrickém centru Praha podílíme, máme biochemickou laboratoř, laboratoř patofyziologie mozku a úzké vazby na některé ústavy akademie, především fyziologický ústav. Svědčí o tom i mnohé společné publikace, z nichž některé získaly různé ceny a jsou ve vysoce impaktovaných časopisech. * V Měl byste nějaký návrh na to, jak „vážit vědu“? Mám na mysli kvantifikaci výstupů, tedy seriózní hodnocení pověřených odborníků, nikoli zájmy průmyslové lobby. Nemá smysl vymýšlet trakař, scientometrie je zavedená a propracovaná disciplína. Bohužel bývá nástrojem v rukou lidí, kteří v různých zájmech natahují skutečnost na skřipec. Na nejvyšší úrovni hodnocení vědy však zůstávají nedořešené otázky shody na definici problémových domén, ve kterých by se uplatňovaly odlišné způsoby hodnocení. To je spojeno také s potřebou politického rozhodnutí, jaká má být ve financování mezi těmito doménami proporce. Jinými slovy, zda chceme dát víc peněz do studia řekněme národopisu etnických Čechů v Rumunsku v 19. století, nebo mutagenity chřipkového viru H1N1. Mně osobně se líbí systém uplatňovaný v lékařském výzkumu ve Finsku, kde se peníze rozdělují podle předchozího výkonu měřeného impaktovanými publikacemi. A ten, kdo určitého výkonu dosáhl, dostane proporčně prostředky, z nichž platí nejen svůj výzkum jako takový, ale i další lidi a studenty, které on uzná za talentované, za přínos, školí je, oni mu pomáhají dále zvyšovat produkci, a při tom si sami vytvářejí kredit pro žádosti o peníze v budoucnu. Je to systém mutací a selekcí k excelenci. A také se to v postavení finské vědy dramaticky projevilo. Nová metodika hodnocení výsledků výzkumu je nepochybně potřebná, neboť operacionální kritéria hodnocení, jakkoli nedostatečná, jsou pro rozdělování peněz daňových poplatníků lepší než žádná. Sporné však je, kde a jak je uplatňovat a jak vyvážit podporu domén s naprosto odlišným typem hodnocení – po badateli v oblasti chodského nářečí nemůžete chtít impaktované publikace v mezinárodním časopise jako po molekulárním biologovi; a když mu uznáte publikace domácí, budou to chtít uznat všichni. * V Přispěl nějak kulatý stůl ke sblížení stanovisek? Ukázalo se, že je asi pět tematických okruhů, kterým se všichni zúčastnění musí věnovat a musí v nich dosáhnout určité shody či kompromisu: Za prvé: proporce základního výzkumu, aplikovaného výzkumu a inovací z hlediska jejich financování. To souvisí také s tím, zda soukromé subjekty mají vůbec právo ucházet se o financování výzkumu ze státního rozpočtu. A jestliže ano, pak v jaké proporci a za jakých podmínek. Toto téma také souvisí s podezřením kritiků současné vědní politiky, že věda je „tunelována“. To je velmi zavádějící osočení, které je třeba uvést na pravou míru: tunelována kým? Špatnými vědci, kteří na své předstírání výzkumu získávají státní podporu? Nebo státem, který na podporu všech prostě nemá? Nebo průmyslem, který pracuje „for profit“? Za druhé: institucionální uspořádání vědy a výzkumu a jeho financování – jaký má být poměr institucionálního a účelového financování? Je vůbec možné přidělovat peníze na základě hodnocení výsledků vědy a výzkumu? Lze v ČR vůbec realizovat nezávislé expertní hodnocení vědy? Jsou vědci skutečně ti nejpovolanější manažeři vědy tam, kde jde o politická rozhodnutí? Je možné uvažovat o zřízení jediného správce prostředků na vědu a výzkum na úrovni ministerstva nebo nějaké nadresortní apolitické organizace, jako je National Science Foundation v USA? Lze zajistit jednotné hodnocení vědy? A když ne, jak mezi sebou porovnat v přídělu prostředků jednotlivé domény, např. humanitní, technické a přírodní vědy? Ví se vůbec, že například humanitní vědy u nás čerpají asi dvakrát tolik prostředků než lékařské a že to je proporčně mnohem víc než v ostatní Evropě? Jak zajistit nezávislost hodnocení a minimalizaci klientelismu a nabráchismu, zde tak zakořeněného? Za třetí: mají se profilovat „výzkumné vysoké školy“? Je podpora výzkumu na vysokých školách dostatečná v porovnání s porovnatelnými zeměmi? Má se vztah vysokých škol a akademie nějak transformovat? Za čtvrté: jak s kofinancováním evropských strukturálních fondů, o které nechceme přijít, ale které je ze zákona třeba spolufinancovat? Z čeho, když v současné ekonomické situaci nelze rozpočet na vědu a výzkum navýšit? Jakou formou se mají kofinancovat, institucionální? Účelovou? Za páté: co dál? Je možné využít potenciálu vědců a kritiků k vypracování fungujícího systému? Do jaké míry je vědní politika záležitostí politickou, do jaké míry odbornou a založenou na faktech a zákonitostech? Jsou vědci opravdu těmi nejlepšími manažery oblastí, kde převažují politická rozhodnutí? Mají k nim mandát? Jsou různí „stakeholders“ schopni dohody? Jak učinit systém financování vědy odolný vůči zájmům efemérních politických garnitur? Tyto okruhy vytyčila jak Rada vlády, tak Akademie věd, byť se liší ve formulacích. Obsahově jde však prakticky o totéž. * V Mělo by se tedy hodnocení vědy a výzkumu nějak změnit? Určitě ano, a to ve směru, o jaký se Rada vlády pokoušela hned na začátku, dřív, než si nechala armádou potrefených reformu otupit do podoby současného kompromisu, který kritici nazývají paskvilem. Počítat pouze excelentní výsledky, s nimiž ostatně další výkon vědeckých týmů koreluje, a definovat je pro jednotlivé – problémové – domény vědy a výzkumu; těm, kdo excelence dosahují, dopřát důvěru a peníze, aby oni mohli financovat ty, které si k dalšímu rozvoji najdou, včetně mladých talentů. * V Mělo by se změnit personální složení RVVI? Jestliže by personální obměna RVVI pod tlakem části zúčastněných subjektů plnila pouze formální ústupek protestujícím, pomstu nespokojených, nikoli meritorní roli, tj. nástup kvalifikovanějších, kteří mají lepší vědní koncepci, pak by byla nešťastným a nesystémovým krokem. Pozn. red.: Na podzim budou následovat další kulaté stoly, ten příští svolá do měsíce Akademie věd ČR. Měl by se zabývat nejzákladnějšími principy uspořádání výzkumu a vývoje v České republice.