Vraždění české vědy

4.9.2009, Martin Nodl, Hospodářské noviny Na cestu vedoucí neomylně k „národu oslů“ jsme vyrazili už ve chvíli, kdy jsme hodili za hlavu celou dlouhou akademickou tradici, budovanou v Čechách od dob Rakousko-Uherska. Esej O nic nejde. Jenom o vědu. Za posledních čtyřicet, spíše však šedesát let ztratila věda své výsadní společenské postavení a stala se služkou politiky. V letech 1948 – 1989 to platilo především pro vědy měkké, humanitní, ale ani biologové, chemici či jaderní fyzici nemohou mít svědomí čisté. Po listopadu 1989 Akademie věd vyšla z transformace zeštíhlená, avšak vláčela s sebou tíhu údajného sovětského vzoru. To by nebylo to nejhorší. Kardinální význam měla skutečnost, že věda a vědecká práce nezískaly v polistopadové společnosti náležitou prestiž. Nezískali ji ani učitelé, od základních škol až po univerzity. Neblahým způsobem k tomu přispěl i kvantitativní růst počtu vysokých škol, jenž neměl za cíl zvýšit úroveň vzdělání, nýbrž jen zvednout procento vysokoškolsky vzdělaných osob v populaci. Právě zde začala cesta „vraždy české vědy“, jež vskutku může vést ke vzniku „národa oslů“, jak zní hesla demonstrací a happeningů dnešních dní. Věda je posouvání horizontů poznání Vědci vyšli do ulic. Hrozby stávkami na vysokých školách, jež se od konce 90. let tu a tam objevovaly, zůstaly hrozbami. Ne proto, že by nebylo za co stávkovat nebo že by se situace ve vztahu k podmínkám akademického života učitelů změnila. Důvodem byl fakt, že snesitelná míra přerozdělování peněz pro vědu, výzkum a vzdělávání a pro obtížně kontrolovatelné toky peněz pro výzkum aplikovaný, jenž má přinést zisky státnímu rozpočtu a tím prý i celé společnosti, nebyla tehdy překročena. K tomu dochází až dnes, tedy správně je třeba říci, může k tomu dojít, pokud bude uplatněn způsob přerozdělování peněz a způsob hodnocení vědy, jak s ním v duchu kvantifikace bez ohledu na kvalitu a bez zpětných zrcátek přišla v byrokratickém příšeří sociálně-inženýrsky konající Rada pro výzkum, vývoj a inovace. Psát o současné situaci, v níž je přinejmenším zpochybňována budoucnost Akademie věd, považuji za ošemetné. Nerad bych byl prorokem. Stačila loňská zkušenost, kdy jsem napsal pro již zaniklý akademický časopis Národní 3 příběh fiktivní budoucnosti historických ústavů, akademických i univerzitních. Zarazilo mě tehdy, že v redakci chtěli kurzívou oddělit, co je realita a co fikce. Druhá reakce byla ještě horší: jeden přírodovědec se jednoho humanitního univerzitního profesora po přečtení mého ironického textu dotázal, zda „rada vlády“ všechna historická pracoviště vážně zrušila a zda dala přírodovědcům v plen stoly, židle, fixy, diskety a sešívačky všemožných historiků, kteří se nedokážou shodnout na jednotném a konečném výkladu dějin a stále vymýšlejí nové a nové interpretace, jež s objevováním nových a nových pramenů za pár dní či let upadají v zapomnění. Recenzované Maso Jsem, doufám, špatný vizionář, protože jsem přesvědčen, že společnost by si onoho zrušení všimla: vedle možná nadbytečných institucí, ústavů či kateder by zanikly i ostrůvky pozitivní deviace, jež vzdor akademickým a univerzitním šimlům, byrokracii a nepromyšlenému bodování přinášejí poznatky a interpretace, jež posouvají horizont poznání. A posouvání horizontů poznání je věda. Neměřitelná, nekvantifikovatelná, nepředvídatelná. Je výtvorem ducha, nikoli výpotkem činnosti úředníků, hodnotitelských komisí a stranických grémií. Dnes, kdy nehrozí zánik vědeckých ústavů a reglementace a snadno předvídatelné zbrzdění vědeckého poznávání jako takového jen ve fiktivních příbězích, nýbrž se stále více blíží realitě, mne zaráží jiná skutečnost: údiv akademiků nad nastalou situací. Signály posledního roku totiž dávaly tušit, jakou cestou se vztah státního aparátu k naší vědě ubírá. Prvním jasným impulzem bylo vyhlášení „soutěže“ o zařazení odborných časopisů do indexu recenzovaných neimpaktovaných periodik. Idea dobrá, ve skutečnosti, jak se po úpěnlivém vyplňování dotazníků časopiseckými redakcemi ukázalo, zcela formalistní, bez zřetele ke kvalitě. Na onen index se totiž dostala i ta nejobskurnější periodika včetně věstníků, ročenek a letákových brožurek typu „časopisu“ Maso. Druhým negativním impulzem bylo vyhlášení bodovacího systému oceňování vědecké práce, v němž dostaly na frak nejen humanitní vědy, ale i všichni, kdo nepřicházejí s vynálezy či patenty, bez ohledu na to, zda mají aplikovatelný přínos. Už nepoměr mezi odbornou monografií, lhostejno zda vydanou česky či ve světovém jazyce, a libovolně rozsáhlým článkem v impaktovaném časopisu byl natolik zarážející, že ne až dnes, ale právě již tehdy začalo docházet „k vraždě české vědy“. (Možná se ale mýlím, možná čtyři články o sekané a ovaru vydají za čtyřsetstránkovou monografii o marxistickém revizionismu, za třísvazkovou knihu o husitské revoluci či za tisícistránkové dějiny střední Evropy v 19. a 20. století, psané několik let na základě celoživotního bádání.) To, že konstruktéři bodovacích systémů netuší, jak věda žije, jak může docházet k verifikaci či ke zpochybnění vědeckých poznatků, odrážela „drobnost“: mimo jakoukoli bodovanou, vědeckou hodnotu se dostaly příspěvky konferenčních (i mezinárodních) sborníků. Jistě, v konferenčních sbornících, stejně jako v mnoha impaktovaných časopisech, vychází řada balastu, avšak v rámci konferencí se tříbí vědecká diskuse, lidé formulují své názory, jdou s kůží na trh a mohou z konferenčních sálů odejít diskutéry i pěkně zpráskaní. Bez vědecké diskuse ale není vědy, stejně jako není vědy bez reflexe a sebereflexe. Kdo to nevidí, neví o vědě zhola nic. Třetím hřebíčkem do rakve bylo tiché, samovolné zrušení Grantové agentury AV ČR. Akademie uvěřila slibům jednotlivých ministerstev, že zruší resortní agentury, a pak samojediná podřízla větev vlastnímu grantovému systému. Ten na rozdíl od agentur resortních ministerstev rozděloval málo peněz, ale dělo se tak s průhledností a s cílenou snahou rozlišovat mezi kvalitou a pavědou. Zapomenuté Hlávkovo dědictví Je trpkou pravdou, že nikdo z nás nedokázal naslouchat těmto dnes již zřetelným signálům, nikdo je nebral vážně. Do ulic tak vědce musel vyhnat až nepříliš zastíraný „tunel“, v němž nejde o vědu, o kvalitu, nýbrž o ještě větší zneprůhlednění financování tzv. aplikovaného výzkumu. Dnes, kdy se zdá, že se prozatím podařilo „vraždu vědy“ oddálit (trest smrti byl odložen), by ale akademici měli situaci využít k praktickým úvahám o vnitřní, na státních úřednících nezávislé reformě akademie. Mohli by se znovu začít bavit (nejen bavit) o vzniku Akademické univerzity jako prestižní a elitní konkurence kamenných univerzit, o způsobu měření kvalitativních aspektů výzkumu, o neblahých důsledcích principu létajících profesorů a o hledání vyváženého vztahu mezi měkkými a tvrdými vědami, jenž akademii stále ještě rozděluje. Při těchto úvahách, jako při volání po zrušení akademie, by stálo za to podívat se do minulosti. Ti, kdo tak snadno škrtají peníze, by si při přečtení některé z knih o Josefu Hlávkovi mohli uvědomit, jak nesnadné je ve společnosti něco prosadit. Paradoxní je, že v počátcích akademie možná tkví i jisté napětí mezi měkkými a tvrdými vědami. V duchu povznesení české národní společnosti se totiž na přední místo v akademii dostali humanitní vědci a udrželi si ho po celé období první republiky. Jistě to bylo podmíněno tím, že základem české společnosti bylo Bildungsbürgertum, i když samozřejmě bez ekonomicky aktivních jedinců ochotných riskovat by se veškerá vzdělanost rychle rozptýlila v kulturně svébytném německém světě. Ostatně ke gründerům patřil sám Hlávka. Na rozdíl od závratně zbohatnuvších podnikatelů naší doby Hlávka v sobě našel mecenášského ducha, jehož podstatou nebyla reklama, nýbrž služba společnosti jako celku. I Hlávka ale chtěl, aby nad rozvojem vědy přebral záštitu stát. A přes značné problémy se mu to už za RakouskoUherska podařilo. I nová Československá republika si po roce 1918 vzala akademii za své. Dnešní stát naopak nad skutečnou vědou ohrnuje nos, slovo věda je vykládáno ryze technicistně a prakticistně, bez ohledu na to, že se politici ohánějí českými národními zájmy a českou identitou. Kdo jiný než věda a kultura mohou zaručit české společnosti uchování oné svébytné identity. Přesně o to šlo při založení akademie i Hlávkovi! Přesně na to myslel, když celý svůj velkolepý český i vídeňský majetek odkázal české vědě a společnosti. „Vraždit“ dnes českou vědu tedy znamená hodit za hlavu celou minulost, zlomit hůl nad českou identitou a rozpustit kulturu, do níž česká věda chválabohu stále patří, v šedi průměrnosti. Škoda jen, že ti, kdo tak snadno škrtají miliony, aniž by sami kdy cokoli vybudovali, nemají odvahu přiznat, kam že to chtějí společnost zavést a že jejich uvažování nyní a teď postrádá jakoukoli vazbu k minulosti i budoucnosti a že ztratilo jakýkoli smysl pro zodpovědnost. Vždyť přece škrtat je tak snadné. *** „Vraždit“ dnes českou vědu znamená hodit za hlavu celou minulost, zlomit hůl nad českou identitou a rozpustit zdejší kulturu – do níž věda chválabohu stále patří – v šedi průměrnosti. Foto autor| foto: čtk O autorovi| Martin Nodl, autori@economia.cz Autor je vědeckým pracovníkem Filozofického ústavu AV ČR a editorem historické literatury v nakladatelství Argo