Strategické křižovatky příští vlády (1)

14.9.2009, Martin potůček, Literární noviny Jak pomoci na svět společnosti vědění Jedině strategická rozvaha, opřená o solidní analýzy a prognózy a umožňující vyvodit několik dlouhodobých priorit, může vyvést z krize zemi jako je naše. V úvodním přípěvku tohoto seriálu, uveřejněném v minulém čísle Literárních novin, jsem se snažil vyzdvihnout význam několika strategických voleb, které by měla učinit budoucí vláda. Vracím se ke svým článkům, uveřejňovaným v podobné situaci – po pádu vlády a před instalací vlády nové - v Hospodářských novinách před pěti lety. Jednou z klíčových strategických voleb tehdy bylo – a dodnes zůstává – zda se vláda rozhodne efektivně podpořit společnost vědění. Před pěti lety jsem napsal: Přemýšlím-li o úloze vědění v našich podmínkách, vždy si vzpomenu na pověstný výrok Sherlocka Holmese: Jak prosté, milý Watsone! Vezměme srovnatelné výhody, kterými země disponuje: přírodní zdroje, kulturní dědictví, geografická poloha, znalosti a um lidí. Jedině poslední položku je možno rychle zmnožovat. Nemáme-li se stát skanzenem Evropy, kam budou lidé přijíždět především za přírodními zajímavostmi, kulturními památkami a službami turistického ruchu, chceme-li se ve světě prosadit a prosperovat, musíme otevřít brány kvalitního vzdělávání doširoka všem. Dnes dodávám: …a podpořit výzkum, vývoj a inovace způsobem, který se nám v perspektivě budoucích desetiletí několikanásobně zúročí. Jak se to před lety podařilo v podobné situaci, v jaké se nacházíme, například Finům. České školství setrvačně připravuje žáky a studenty způsobem, který byl vyvinut pro potřeby minulé industriální éry, tj. masově, rychle a s co nejnižšími náklady. Na základní a středoškolské vzdělání dosáhnou téměř všichni. Nejhůře je na tom terciární vzdělání, které stále nenabízí dostatek vzdělávacích příležitostí (především kratších bakalářských studijních programů). Stále jsme pod průměrem zemí E-15 v podílu populace s terciárním vzděláním i v celoživotním učení. Přestože počet studujících vysokoškoláků vzrostl od roku 1990 více než třikrát. V roce 2007 studovalo na veřejných vysokých školách přes 300 tisíc studentů. Na soukromých vysokých školách jich bylo přes 40 tisíc a na vyšších odborných školách necelých 30 tisíc. Množství však neznamená kvalitu: naše země se nelichotivě propadla na konec žebříčku zemí OECD jako stát, v němž veřejná podpora na hlavu vysokoškoláka nejenže nerostla, ale naopak klesala, a to nejvíc! Mezinárodní srovnávací výzkumy také ukazují, že české školy dovedou relativně dobře připravit pro řešení akademických úloh, avšak v praktických dovednostech je to výrazně horší. Další velkou bolestí je chybějící propojení potřeb trhu práce se strukturou nabízených studijních programů. Značná část absolventů musí hledat uplatnění mimo obor. Bílá kniha terciárního vzdělávání, zpracovaná týmem Petra Matějů a publikovaná v loňském roce Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy jako základ dalších reformních kroků (včetně novely vysokoškolského zákona) se v akademické obci nesetkala s pochopením. Ministerstvo nenabídlo dostatek prostoru pro zásadní diskusi o takových změnách, jako je změna vnitřního režimu řízení vysokých škol, a nedokázalo přesvědčivě dokumentovat, že navrhované změny nepůjdou na úkor už tak osekaných rozpočtů. Alternativní představu předložila v létě Karlova univerzita. Ministr Pavel Liška nakonec rezignoval a žádné změny už nechystá. Až příští vláda tedy bude muset rozhodnout, jak dále. Nedokáže-li nabídnout akademické obci rovnoprávné partnerství, nedokáže nic. K vážným slabinám systému podpory výzkumu a vývoje v ČR patří nedostatečná podpora z veřejných i soukromých zdrojů a rozdrobenost financování. I když si tím možná znepřátelím některé kolegy na Akademii věd, jako dědictví minulosti se mi jeví i disproporce v podpoře neorientovaného základního výzkumu na úkor výzkumu aplikovaného a orientovaného. Náprava však – snad se zase usmějí - nemůže být realizována prostým přerozdělením omezených zdrojů z kapsy základního do kapsy aplikovaného výzkumu, jak jsme dnes svědky (navíc na základě velmi pochybného způsobu měření vědeckého výkonu). Ve složení vládní Rady pro výzkum, experimentální vývoj a inovace (dříve Rady pro výzkum a vývoj) i ve způsobu, jakým je připravována Technologická agentura jako instituce pro podporu aplikovaného výzkumu, se zřetelně prosazuje technokratická představa, že věda, jejíž poznatky nejsou okamžitě zpeněžitelné, si zvláštní podporu nezaslouží. Zrovna tak jako společenské a humanitní disciplíny, které kultivují – ovšem neevidovaně a nekontrolovaně - život společnosti. Česká státní správa vážně zaostává ve způsobu, jakým přistupuje k podpoře vědomostních procesů. Trpí resortismem, nedostatkem koordinace a předvídavého koncepčního myšlení, zabředá do kompetenčních sporů mezi zmíněnou Radou a Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy. Pouští se přitom do rádoby reforem bez dostatečného finančního krytí, bez nezbytného administrativního zázemí a nakonec i bez nutné politické podpory. Jak jinak si vysvětlit, že na rozdíl od vyspělých evropských zemí stále nemáme jasně definovaný subjekt na centrální úrovni státní správy, který by nesl odpovědnost za komplex vysokoškolského vzdělávání, výzkumu, vývoje a inovací? Nová vláda se možná spokojí s přístupem, který bych nazval kupeckým příštipkařením: jen ať nás to nepřijde moc draho a ať akademici a studenti moc nevyskakují a nedemonstrují - na kvalitě a konečné užitné hodnotě moc nezáleží. Nebo se odhodlá ke strategické volbě a pojme podporu společnosti vědění jako velké téma. Povýší ji na absolutní prioritu s cílem vytvořit takové prostředí, aby nejrozumnější volbou lidí bez ohledu na věk bylo učit se, investovat do rozvíjení svých vědomostí a dovedností. Vytvoří tedy prostředí, které ocení tvořivost a iniciativu. K hlavním praktickým metám takové strategické volby patří nabídka dostatečného počtu potřebných a kvalitních vzdělávacích příležitostí spolu s robustním a funkčním systémem celoživotního vzdělání (u nás je pohříchu dosud v plenkách). Dále funkční rozvíjení komplexu veřejné podpory výzkumu, vývoje a inovací – a to všechno i v situaci omezených veřejných zdrojů. Právě jako výraz strategické volby pro tuto zemi je třeba podporu z veřejných i soukromých zdrojů zvýšit. Česká společnost i akademická obec mají na to, zdvihnout hozenou rukavici. Zbývá jediné: najít takovou vládu, takového premiéra a takového ministra (nejlépe nově ustaveného ministerstva terciárního vzdělávání, výzkumu, vývoje a inovací), kteří by si to vše vzali za své. Vskutku, jak prosté, milý Watsone… V příštím čísle najdete úvahu o tom, co společnost rozkládá a co ji stmeluje. O autorovi| MARTIN POTŮČEK, Autor je vedoucím Centra pro sociální a ekonomické strategie UK, FSV potucek@fsv.cuni.cz, http://www.ceses.cuni.cz, http://www.martinpotucek.cz