Falešné časopisy, stínoví autoři a nesmyslné články ve vědě

7.9.2009 Zdravotnické noviny, prof. Ing. Jaroslav Petr, DrSc. Formule „výsledky výzkumu byly publikovány ve vědeckém časopise“ je brána jako zaklínadlo dokazující serióznost zveřejněných informací. V dnešním světě už ale není na nic spolehnutí. Dokonce ani na vědecké časopisy. V Austrálii byl nedávno řešen závažný spor o to, co je vědecký časopis a co nikoli. Podnět k tomu dal počin věhlasného vydavatelství Elsevier, které je největším světovým producentem odborné lékařské literatury. Reklama v odborném kabátu Australská pobočka Elsevieru vydala v letech 2000–2005 několik reklamních a komerčních publikací, jež oblékla do „kabátu“ obvyklého pro její přísně vědecké časopisy. Lékař, který takový časopis dostal do ruky, na první pohled nepoznal, že jde o ryze komerční brožuru. Zveřejněné výsledky vypadaly jako studie nezávislých výzkumných týmů, jež prošly náročným recenzním řízením. Nic z toho však nebyla pravda. Komerční materiály vyšly například jako Australasian Journal of Bone and Joint Medicine, Australasian Journal of General Practice, Australasian Journal of Cardiology nebo Australasian Journal of Neurology. Australská pobočka vydavatelství Elsevier si nechala pro podobné účely zaregistrovat jako ochranné známky názvy nejméně dvou desítek časopisů řady „Australasian Journal“. Ty však nestačila k maskování propagačních materiálů využít. „Jsou to zjevná porušení pravidel a odráží se v nich podvodný spodní proud způsobů, jakými jsou lékařům prezentovány novinky z jejich oborů,“ komentoval situaci pro Nature Medicine Allan Coukell z Pew Prescription Project, který si klade za cíl zlepšit stav v informování lékařů o lécích. Podle Coukella mohou podobné propagační publikace obsahovat nepřesné výsledky studií nebo jednostranná stanoviska odborníků. Přitom se mohou těšit z kreditu objektivní vědecké publikace. Bílí koně ve výzkumu Mezinárodní tým odborníků nedávno prostudoval dokumentaci pro 44 klinických testů provedených v Dánsku za významného přispění velkých farmaceutických firem a porovnal ji s vědeckými publikacemi, v nichž byly výsledky těchto testů zveřejněny. Zhusta se stávalo, že kteří byli v žádostech o schválení testů uváděni jako vedoucí pracovníci, v publikovaných výsledcích jako autoři vůbec nefigurovali. To je hodně nezvyklá situace, protože ten, kdo test koncipuje, řídí a vyhodnocuje, má na jeho uskutečnění nesporný a významný podíl. Přesto byli tito odborníci ve 33 případech zcela opominuti. V 7 dalších byli zmíněni v poděkování na konci studie, což je pro klíčové pracovníky klinického testu velmi nedostatečné uznání podílu jejich práce. Podobné praktiky obvykle slouží marketingovým zájmům velkých firem. Není výjimkou, když jsou výsledky rozsáhlého firemního výzkumu publikovány v lékařských vědeckých časopisech „nastrčenými“ autory. Skuteční autoři, kteří figurují v oficiální dokumentaci potřebné pro schválení experimentů, jsou takticky odsunuti do ústraní. V krajních případech si velké farmaceutické firmy nechají provést testy vybranou smluvní organizací. Získaná data jsou analyzována ve farmaceutické firmě a z výsledků napíšou její pracovníci vědeckou publikaci. Následně se firma dohodne s experty z akademických pracovišť, že se pod hotovou studii „podepíší“, i když na ni nesáhli ani prstem. Cílem je využít věhlasu uznávaných kapacit a zároveň dodat výsledkům firemního výzkumu zdání „nezávislosti“. Prosazení publikace do významného vědeckého časopisu dostanou na starost opět profesionálové placení firmou. Když pak nakonec vědecká stať vyjde, jsou její závěry firmou využívány jako zdroj informací pro prodej léku. Čtenář vědecké studie je tak uváděn v omyl hned několikrát. Lidé a instituce, které výzkum provedly, často ve studii uvedeni nejsou. Angličtina má pro ně označení ghost authors, což bychom si mohli přeložit jako „stínoví autoři“ či „autoři-duchové“. Na druhé straně ve studii figurují lidé a instituce, jež s ní po věcné stránce nemají mnoho společného. Vědecky se tvářící „blablabla“ Ani tím není absurdita světa vědeckých publikací vyčerpána. Obrovské kvantum informací odezní na vědeckých konferencích a vycházejí v nejrůznějších sbornících. Na jedné straně patří referáty na konferencích k tomu „nejčerstvějšímu“, co se na trhu s vědeckými informacemi nabízí. Můžeme tak trochu nakouknout pod pokličku mnoha týmům, i když je jasné, že míra a způsob poodkrytí „informační pokličky“ jsou pečlivě prokalkulovány. To však není jediný důvod, proč je třeba k informacím z konferencí přistupovat s notnou porcí zdravé nedůvěry a proč se mezi vědci příspěvky na konferencích nepočítají jako plnohodnotné výsledky vědecké práce. Na mnoha konferencích může odeznít prakticky cokoli. Jasně to dokazuje recese party amerických studentů z Massachusettského technologického institutu, kteří vytvořili počítačový program SCIgen schopný generovat imitace vědeckých článků. Po vyplnění základních rubrik, jako je jméno autora a jeho pracoviště, a zadání několika „klíčových slov“ vytvoří program anglicky psaný text, který na první pohled vypadá jako vědecká studie. Generuje dokonce grafy a tabulky včetně statistického vyhodnocení „dat“. Text je po gramatické stránce korektní. Má jedinou vadu – nedává smysl. Je to jen blábol přestrojený za vědecký článek. Výsledek práce SCIgenu se zdál studentům natolik přesvědčivý, že jej přihlásili jako příspěvek na mezinárodní konferenci o informatice pořádané ve floridském Orlandu. A co se nestalo – vědecky se tvářící „blablabla“ bylo přijato k přednesení před početným informatiků z celého světa. O peníze jde až na prvním místě Na první pohled zcela absurdní situace má celkem racionální vysvětlení. Účast na vědecké konferenci není zadarmo. Autoři platí nejen za stravu a ubytování, ale přispívají i na vlastní konferenci. Většina prostředků kryje náklady na pronájmy sálů nebo tisk sborníků. Pokud se stanoví výše konferenčního příspěvku „rozumně“ a na akci se podaří nalákat dostatek účastníků, skončí se ziskem. Ten bývá u některých konferencí od počátku hlavním motivem jejich pořádání. Organizátoři takového podniku pak přijmou prakticky jakýkoli příspěvek. Hlavní je, aby autor zaplatil příslušnou sumu ve formě konferenčního poplatku. Pak může být snadno přijat i „referát“ vyprodukovaný počítačem. Nedávno se ukázalo, že to platí už i pro na první pohled seriózní vědecké časopisy, jejichž redakce proklamují, že všechny obdržené rukopisy nechají důkladně zhodnotit špičkovými recenzenty. Student Philips Davis z Cornellovy univerzity spolu s Kentem Andersonem z prestižního lékařského časopisu New England Journal of Medicine vyrobili pomocí programu SCIgen imitaci vědeckého článku a poslali jej do časopisu The Open Information Science Journal vydavatelství Bentham Science Publishers. Imitace byla po údajném recenzním řízení přijata k otištění. Davis a Anderson jsou přesvědčeni, že jejich „rukopis“ vůbec neprošel rukama odborného posuzovatele. Ten by okamžitě poznal, že text nedává smysl.