Evropa a úpadek

Konkursní noviny, 26.8.2009, (zak) Druhé prázdninové pokračování naší rubriky bych dále rád věnoval otázce, které se váže do značné míry k tématu z minulého čísla Konkursních novin. Jde o evropskou vzdělanost, vzdělání a vědění a jejich skutečnou a vnímanou hodnotu. Rád bych se pokusil podrobněji ukázat, že to, co EU v této oblasti činí, nemá za cíl pozvednutí vzdělanosti nebo kulturní úrovně Evropy a jejích obyvatel, ale přednostně zisk a manipulaci s občany a veřejným míněním. Pokusíme se společně nahlédnout i do toho, jak se na vztahu Evropanů ke vzdělání podepisuje evropská integrace v rámci EU, žebříčky PISA, projekt TALK a v neposlední řadě to, co nazýváme boloňský proces. Inspirací k tomuto pokračování bylo několik telefonátů, které mě před nějakým časem upozorňovaly na rozhlasové vystoupení mého spolužáka, významného profesora i akademického funkcionáře, který v rozhovoru s redaktorkou představoval nový komplexní studijní technický obor. Kupodivu se telefonáty nesly v podobném duchu, kdy volající měli pocit, že můj spolužák nevyužil mediální možnosti, aby svůj „produkt“ patřičně propagoval. Kupodivu jsem se vzpamatoval docela rychle a začal jsem reagovat v tom smyslu, že to snad byla možnost minimálně vzájemná, ale pak jsem si uvědomil, že být profesorem v uznávaném oboru moderních technologií je v chápání většiny lidí post ve srovnání s redaktorem naprosto bezvýznamný, a to byl prvotní impuls k zamyšlení. Volajícím jsem vysvětloval, že ten obor je natolik náročný, že ho nelze nabízet jako housku na krámě, že to předpokládá dlouhodobý zájem, studijní výsledky a nakonec jsem dokázal říci, že si umím představit, že se otcové zakladatelé nového oboru spíše bojí popularizace, aby se jim na pečlivě a dlouhodobě koncipovaný obor nenahrnula spousta hňupů, kterým doma řekli, ať na to jdou, že v rádiu říkali, že to má budoucnost, tak to v tom budou určitě i prachy. Se spolužákem profesorem jsme se potkali poprvé na počátku 70. let, kdy jsme se účastnili nejrůznějších olympiád, později jsme spolu hráli basketbal a bydleli vedle sebe na koleji, takže mám pocit, že ho docela dobře znám. Musím říci, že mne docela poděsilo, když jsem si uvědomil, že tento člověk, který byl mimo jiné již dvakrát zvolen rektorem, je v očích mých známých někým, kdo by měl být okouzlen možností, kterou mu udělila jakási redaktorka. Navíc to vždy byl a je člověk neobyčejně pevných zásad, který svá slova i činy vždy posuzoval především vlastním svědomím a světská sláva mu byla méně než polní tráva. A tak jsem si položil onu širší otázku, jaká je vlastně hodnota takového člověka a hodnota toho, co ví a co učí. Jak tuto hodnotu vnímá jeho okolí, škola, obec, země, Evropa, svět?!? A jaká je hodnota vědění, poznávání a poznání v současné Evropě? Je zdrojem jejího vzestupu, stagnace anebo úpadku?!? Četl jsem kdysi jakýsi citát z přednášky Friedricha Schillera, který mi byl do té doby znám pouze ze šuplíku „německý literární romantismus“ a byla to i otázka k maturitě. Friedrich Schiller ve své stati z roku 1789, která nesla název „Co jsou obecné dějiny a proč je studujeme?“ rozdělil učence na ty, jimž jde o poznání pravdy a na ty, kteří se tím jen živí a jimž nejde o hodnotu pravdy, ale jen a jen o ohodnocení jejich činnosti. Nejde zdaleka jen o to, že si myslím, že můj spolužák odpovídá prvnímu typu. Horší je, že Schillerův popis druhého typu učenců se ohromujícím a děsivým způsobem hodí i na nový typ evropského vědeckého manažera nebo hůře „manažera vědění“, usilujícího o eficienci, který jasně rozlišuje mezi užitečným věděním zaměřeným na výsledky a studiem, které slouží jen k potěšení ducha duchem, a proto je prohlašuje za zbytné a veškerá jeho píle se řídí požadavky, které mu dává budoucí pán jeho osudu. Dále Schiller říká o takových učencích, že nehledají odměnu v pokladu svého myšlení, ale očekávají odměnu skrze cizí uznání. Pokud k němu nedojde, jsou takoví učenci nejnešťastnějšími lidmi ze všech. Žili zbytečně, marně se starali a pracovali, nadarmo hledali pravdu, když se jim pravda neproměnila ve zlato, chválu současníků, knížecí přízeň. Politováníhodný je člověk, který s nejušlechtilejšími ze všech nástrojů, vědou a uměním, neusiluje o nic vyššího a vyššímu nesměřuje než námezdná síla s nástrojem nejnižším! Protože v říši naprosté svobody v sobě nosí duši otroka. Je patrno, že se středoškolské osnovy let sedmdesátých příliš nemýlily, když zařadily Schillera mezi romantiky, ale jeho postřehy jsou přesné. Evropa bohužel v minulosti doplatila právě na vypjatě romantické, elitářské pojetí německé vědy a celé společnosti, které nakonec vyústilo v ideu nadčlověka a všeho toho dalšího, co to sebou neslo, včetně plynových komor. Dnes trpí Evropa a její věda naopak tím, že když se chce jakýmkoliv způsobem opřít o kořeny svých vědeckých tradic, které jsou nepochybně významně německé, tak zaznívá anglosaský ryk, že jde o návrat hnědého moru. Už nelze ani označit živočicha nebo rostlinu za nižší a vyšší, jak jsme se ještě donedávna běžně učili ve škole. Všechno si je tak nějak víceméně rovné. Více triček a kecek na operních premiérách, méně krve na barikádách. Tak asi uvažují dnešní tvůrci toho, co se právě nosí a hodí. Prostě, tak nějak všeho mnoho škodí. Ze všeobecného zglajchšaltování vzdělání a vědění v současné Evropě ovšem zcela zákonitě začínají vystupovat požadavky na elitní univerzity, centra excelence a mnohá jiná, dříve zapovězená témata. Připomeňme jenom pokusy o ustavení Evropského technologického institutu jako protiváhy amerického MIT a především až mičurinské nadšení eurooptimistů, že špičky vědění nám porostou jako houby po dešti, jen co jim ukážeme ohrádku s krásným názvem EIT. Opravdu to více než zdravým rozumem zavání Lebensbornem. Jen málokdo si klade otázku, proč se mají v nějakém místě soustřeďovat lidé, aby tam dostali svobodu bádat a byli ochráněni od vzdělávacích reforem všeho druhu, namísto toho, aby každý získal svobodu bádat tam, kde právě je. Úvaha Friedricha Schillera je ovšem velice cenná v tom smyslu, že ukazuje na velice efektivní rozpoznávací nástroj v oblasti vzdělání, vědění, poznávání a procesů kolem nich. Jde o rozlišování podle toho, co slouží prohlubování samotného poznání a hledání hlubší pravdy a co je jenom děláno v zájmu vnějších efektů. Jak již bylo výše naznačeno, existuje také manažerský přístup ke vzdělání a takový „manažer vědění“ - to je přímo současný společenský hit. Vzpomínám si, jak mne kolem mých středoškolských studií okouzlila informace, že si v Americe vedou nejrůznější žebříčky a statistiky v nejrůznějších sportech. Začalo to pro mne tenisem, ale daleko zajímavější to bylo v kolektivních sportech, pokračovalo to basketbalem, hokejem, baseballem, ale i atletikou a motoristickým sportem. Sledováno a vyhodnocováno bylo kde co a byla tak i v kolektivních sportech spousta jednotlivců, kteří byli v něčem nejlepší. Byla zavedena důmyslná kriteria a velice podstatné na nich bylo i to, že se příliš neměnila. Dokonce statistiky několikrát zabránily i reorganizaci soutěží nebo změně pravidel, protože pak by se jen obtížně hledal přes ty změny srovnání, kdo byl vlastně lepší hlavně, kdo byl vůbec nejlepší. Nic proti tomu, ale postupně jsem zaznamenal vstup takových žebříčků i do vědy. Základním instrumentem jsou tzv. impaktované časopisy, které mají různé bodové koeficienty, podle kterých získává příslušná stať váhu své publikace. Publikační činnost se, jakožto měřitelná, stala velice významným kriteriem úspěšnosti vědecké práce. A začalo se měřit. Dnes žijeme v tzv. terciárním školství, což je termín pro pomaturitní studia, ve světě kreditů, výkonnostních bodů. Oficiálně jde o jeden ze zvláště pikantních aspektů boloňského procesu a nazývá se propočet studijních výkonů podle systému ECTS (European Credit Transfer System). Pikantnost nespočívá v ničem bulvárním nebo cokoliv odhalujícím. Spočívá v tom, že ETSC měří údajně student workload, tedy pracovní objem, jaký student potřebuje pro dosažení určitého učebního cíle. Kredity či výkonnostní body udělované za určité studentské aktivity - teoreticky nejen za semináře a přednášky - nepředstavují tedy prakticky žádný obsahový ekvivalent studia, nýbrž pouze jen vynaložený pracovní čas. Patří k ironii světových dějin, že marxistické učení o hodnotě vynaložené práce, které ekonomická věda s pohrdáním odložila na smetiště dějin, se v evropských vzdělávacích plánech dočkalo radostné renesance. Hodnota studia se měří podle průměrného pracovního času, který na ně byl vynaložen. Takovou renesanci marxismu jako jádra vzdělávací reformy, která ovšem sama sebe mylně označuje jako liberální, nelze podceňovat. Otcové těchto reforem s jasnou tváří plnou důvěry možná s určitou dávkou cynismu říkají, že něco, co má cosi společného s etikou, vyučuje se to v Dublinu a berou se za to čtyři kredity, je srovnatelné s čímsi, co se studuje v Debrecínu, zní to podobně a jsou za to také čtyři kredity. Výsledkem je veselá tautologie znějící asi takto: „Všude, kde se studuje, se studuje“. Pro takové tautologické pojetí je ovšem zapotřebí monstrózní balík předpisů a implementačních metodik a samozřejmě velké hejno poradců, pokud možno zcela nevzdělaných. Nemohu se ubránit dvěma vzpomínkám. Před čtvrt stoletím jsem seděl na víně s jedním studentem VŠP ÚV KSČ a když hladina alkoholu dostoupila meze upřímnosti, tu se mi přiznal, že nevěří tomu, co jim tvrdí škola, totiž, že časová mzda je socialističtější než úkolová. Byl to člověk z praxe, inženýr a doplňoval si politické vzdělání. Musím říci, že mne to poměrně vyděsilo, protože jsem si dovedl představit důsledky této teorie pro produktivitu práce poměrně jasně. Druhá vzpomínka se váže na mládežnický cestovní ruch, který, aby nebylo nutné požívat tolik peníze a složitě je přepočítávat, stál na tzv. „Zakopanském systému“, což byla úmluva podepsaná v polském Zakopaném o obodování všech výkonů v cestovním ruchu a tyto body se proti sobě započítávaly. Takže postel v Zakopaném v zimě osm bodů, v létě dva body, na Slapech naopak a v Praze po deseti bodech pořád, atd.atd. Šlo to ztuha, ale šlo to. Není mi nic známo o tom, že by teď chtěl v cestovním ruchu někdo Zakopanský systém odněkud vykopávat. Když si vzpomenu na ten ohromný balík tabulek, tak jsem ty, kteří s ním pracovali, vždy litoval. Nicméně je třeba přiznat, že ve stavu určité nouze to byla cesta, která umožnila, alespoň to málo, co bylo. ETSC však nejsou reakcí na žádný stav nouze. Teď už je jen třeba dosáhnout toho, aby byly v evropských studijních oborech názvy přednášek a seminářů všude stejné, posléze se bude všude vyučovat anglicky a na základě toho doufat v normativní moc a evropské vysoké školství bude sjednocené takovým způsobem, že bude možné všude studovat to samé, takže radostným výsledkem bude, že budou všichni moci zůstat doma. Sjednocení, které mělo podpořit mobilitu, ji tak poměrně paradoxně začíná podvazovat. Ne nadarmo je neoficiálně dobře známo, že v programech Erasmus jsou pro stipendisty zdaleka největším přínosem večírky. Zavedení kreditů však má i další závažný důsledek. Studijní plány se už nesestavují podle přednášek a seminářů pro splnění studijních cílů, ale podle výkonů, které musí studenti podat. Práce se studenty se tak může zcela oddělit od přednášek a seminářů. Když se do toho zapojí ještě moderní metody e-learningu, může být důsledkem takového vývoje virtuální univerzita na dálku. Studenti si na internetu zjistí své úkoly, vypracují je, obdrží odpovídající kredity a univerzitu uvidí na vlastní oči jen jednou při závěrečných zkouškách. Příklad lékařské univerzity ve Štýrském Hradci jasně ukazuje, že to není hudba budoucnosti. Univerzita přesně tímto způsobem organizuje předstudijní běh, který rozhoduje o dalším studiu. Přednášky v něm pochopitelně nabízejí soukromé subjekty za velké peníze a univerzita zde funguje jenom jako certifikační autorita. Jde o další vyprázdnění smyslu slova univerzita jako pospolitosti učitelů a žáků. Bylo by ovšem pošetilé psát o mánii ratingů žebříčku a vynechat přitom pojem PISA, což je Programme for International Student Assessment OECD, jehož úkolem je každé tři roky přezkoušet základní kompetence patnáctiletých žáků a udělat mezinárodní srovnání. Výsledky tohoto testu se staly tučným mediálním soustem a zčistajasna bylo úplně jedno, co se v dané zemi reálně pro vzdělání dělá, protože vše bylo přebito pořadím země v ratingu testu PISA. Cílem politiky vzdělanosti se stala orientace na lepší umístění v příštím žebříčku. Místo osvícenských cílů vzdělání, tedy autonomie, sebevědomí a duchovního proniknutí světa, místo cílů reformní pedagogiky, tedy přiblížení se životu, sociální kompetence a radosti z učení, místo cílů neoliberálních politiků, tedy flexibility, mobility a uplatnění, nastoupil jediný vzdělávací cíl - obstát v testu PISA. U lidí, kteří propadli mechanismu žebříčků, se rychle projeví symptomy nutkavosti, které známe z psychoanalýzy. Cokoliv se objeví, musí se okamžitě zařadit. Tak jako musí někteří neurotici počítat v koupelně kachlíky, je současný expert v oblasti vzdělání nucen odpovědět na jakoukoliv otázku, kterou dostane, ve formě žebříčku. Věc sama není nikdy předmětem zkoumání nebo reflexe, vždy jde jen o místo v nějakém pochybném žebříčku. Fetišizace žebříčků a ratingů je výrazem chybějícího úsudku jako určité formy nevzdělanosti. Kant nazval již v roce 1798 chybějící úsudek prostě a jednoduše hloupostí. Představa, že posuzovat znamená kvantifi kovat, je tedy hloupá. V tomto smyslu je zajímavé posoudit oblíbený výrok „letního“ premiéra Jana Fischera, že „kdo nemluví v číslech, neví, o čem mluví“. Jde sice o citát lorda Kelvina, ale šídlo v pytli neutajíš. Ve světle těchto skutečností je už daleko jasnější, proč se při tom všem vůbec nediskutuje o relevanci a spolehlivosti testu PISA, který vykazuje neuvěřitelné výkyvy a trendy hodnocení i u institucí, které jsou zcela zjevně naprosto stabilní. Test PISA se stal neuvěřitelně snadno posvátnou bílou krávou hodnocení dosaženého vzdělání mladých Evropanů. Už sama skutečnost, že se nám v Evropě tak snadno objevilo posvátné nedotknutelné zvíře, svědčí o tom, že je něco v nepořádku především s generací starší. Vědění je moc, napsal kdysi Francis Bacon a touto větou jako by zahájil projekt moderny. Dnes bychom se měli ptát a srovnávat, kterou moc měl tenkrát na mysli a o jakou moc vědění jde dnes. A především o jakou moc a koho nad kým půjde do budoucna. Tyto otázky jsou jen zdánlivě slovními hříčkami. Dvacáté století totiž v mnoha ohledech ukázalo, že i věda je svého druhu náboženstvím, že není univerzální silou společenského pokroku a vzestupu člověka. Není schopna nahradit všechna ta náboženství, kulty, mystéria, rituály, mýty, magie a ideologie. Francis Bacon stál na počátku cesty vědy jako kacířského nahlížení na svět až k současnému postavení jediného nástroje na získání pravdy. Vědecké vědění bylo spojeno snad ještě s většími nadějemi než Barack Obama. Uvědomme si, že dnes není prakticky nic přijatelné, co neprojde jakousi odbornou nebo vědeckou oponenturou naprosto podobně jako ve středověku neprošlo nic, co by neschválila církev svatá. Paradoxní na tom je to, že dnes již samotná věda svými výsledky - například Gödelovými větami o neúplnosti - upozorňuje na to, že je pouhým jedním z mnoha nástrojů poznání a že nemá patent na pravdu. Věda si je schopna přiznat svou vlastní nedostatečnost, zejména v oblasti tolik klíčové jako je předvídání budoucnosti. Připomeňme jen prosté konstatování, že dnes věda není schopna přijmout záruky za to, že její výpočty drah kosmických těles jsou natolik přesné, že mohou vyloučit kolizi se Zemí. Vědě to slouží ke cti, ovšem jde o marginální jev spojený s těmi vědci, řečeno s Friedrichem Schillerem, jimž jde o poznání pravdy. Dnešní svět však ve jménu elit ovládají a manipulují společně s politiky a médi ti, kteří se tím jen živí, a jimž nejde o hodnotu pravdy, ale jen a jen o ohodnocení jejich činnosti. Věda sama poznala, že nemá dost sil na ovládnutí přírody a budoucnosti, ale podobně jako církev si toto své pracně vybudované postavení ve společnosti bude bránit tím, že se v dobře placených službách elit soustředí na ovládání společnosti samé a její přítomnosti. Mimo politiků v tom má mocné spojence a spolupracovníky i v médiích. Povšimněme si, že ještě nikdy se to v médiích a v politické praxi a argumentaci tolik nehemžilo prezentací nejmodernějších vědeckých poznatků. Nejde o nic jiného než o vymítání zdravého rozumu způsobem, který je srovnatelný s masovým vymítáním ďábla. Je velice obtížné takovému integrovanému tlaku čelit, ale není to zdaleka beznadějné. Lidská společnost zatím dokázala odolat všem tlakům, otevřeným represím i důmyslným způsobům manipulace, které ji měly svést do bludného kruhu, defi nitivně ji ochočit a ustanovit nadvládu pravé elity po všechny časy a nikdy jinak. Bylo by velmi neprozřetelné, kdyby současný stav vedl k odmítání vědy nebo dokonce jejímu zavržení a v duchu neblahých tradic lidské společnosti dokonce k jejímu pronásledování. Najít nové postavení vědy a vzdělávání v 21. století není úkolem výhradně ani pro politiky ani pro vědce. Je to hledání pro každého z nás nejen ve svém okolí, ale doslova i v každém z nás. Prázdninová pokračování naší rubriky končí. Snažil jsem se v nich vyhnout aktualitám a zaměřit se na obecné a dlouhodobě platné trendy v evropské společnosti. Kromě zmiňovaných autorit bych velmi rád doporučil pozornosti čtenářům Konkursních novin knihu Konráda Liessmanna „Teorie nevzdělanosti“ s podtitulkem „Omyly společnosti vědění“. Byla mi inspirací a pomohla mi utřídit řadu myšlenek, které byly obsahem letních textů. Důrazně bych se ovšem chtěl zároveň ohradit proti jejich pojmenování „letní překlenovací texty.“