Češi v tající Arktidě

3.9.2009, Eva Bobůrková, Ekonom Arktida se otepluje. »Věčný« led mizí. Změny klimatu i přírody zkoumají čeští vědci na Špicberkách. Arktida je nejpostiženější oblastí planety. Odborníci varují, že za sto let může bílá čepička ze severního pólu zcela zmizet. A snaží se odhadnout, jaké důsledky to bude mít nejen pro polární oblast, ale i pro celou planetu. Otevře se severní mořská cesta a s ní i přístup k nerostnému bohatství? Zmizí ze světa lední medvědi? Roztají ledovce? Uvolní se z roztáté země další skleníkové plyny? Obrátí se Golfský proud? Pátrat po skutečných změnách, které na Arktidě probíhají, se vydávají desítky týmů z celého světa. Jedním z nich je též tým botaniků, parazitologů, zoologů a klimatologů z Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, Masarykovy univerzity v Brně a Botanického ústavu Akademie věd ČR v Třeboni. Zkoumají změny teplot, vlhkosti, nástup života do odledněných míst. Sledují promědemie ve společenstvích sinic, řas, mechů, lišejníků a vyšších rostlin i půdních organismů či v životních cyklech parazitů a jejich hostitelů. Nepatrné organismy jsou pro ekologický systém neméně důležité než velcí tvorové jako lední medvědi či sobi. A mohou být signálem rozsáhlých změn celého území. V zátoce Petunia Základnu pro vědeckou práci nalezli Češi na norském souostroví Špicberky v zátoce Petunia na rozhraní oceánského a vnitrozemského klimatu, kde dochází k nejrychlejšímu odtávání ledovce a nejrychlejším změnám ve vegetaci. »Oblast norské Arktidy je tak rozsáhlá, že na její výzkum Norové sami rozhodně nestačí,« vysvětluje botanik Josef Elster z Jihočeské univerzity a Botanického ústavu Akavěd v Třeboni, jak se Jihočeši dostali do Arktidy. Čeští odborníci nejsou v polárních oblastech žádnými nováčky. Jezdí zkoumat polární oblasti již dvacet let, a to jak do Arktidy, tak na Antarktidu (na ní od roku 2006 funguje stanice J. G. Mendela na ostrově Jamese Rosse). Předloni nabídl Norský polární institut Čechům, aby se účastnili výzkumů v rámci Mezinárodního polárního roku, ale také ať si zbudují i vlastní vědeckou základnu. Na dřevěném přístavním molu starého ruského hornického městečka Pyramiden v zátoce Petunia postavili Češi dva kovové kontejnery – jeden pro posádku a jeden pro člun a materiál. Letos už bylo jejich bydlení »komfortnější«. Kousek od pobřeží objevili opuštěnou loveckou chatu a po dohodě s Rusy ji upravili a zřídili v ní i laboratoř pro mikroskopovány ní a preparaci živočichů vylovených z moře či zkoumání nasbíraných vzorků sinic a řas. Na místo vyrazilo postupně sedmnáct vědců a studentů z obou univerzit. Ryby, mechy, sinice Parazitologové vedení Olegem Ditrichem pravidelně oblékali neopreny, potápěli se a lovili ryby a jiné mořské živočichy. Překvapivě zjišťovali, že množství i druhové bohatství parazitů – tasemnic, motolic či háďátek v tělech mořských tvorů si nijak nezadá s mírným pásmem. Dosud se přitom předpokládalo, že ledové vody parazitům a infekcím tolik nesvědčí. V příštím roce by chtěli vědci získat povolení k odchytu ptáků, aby mohli zmapovat úplný životní cyklus parazitů a jejich hostitele. Botanikové Josef Elster, Jana Kvíderová a Tomáš Hájek letos zahájili zajímavý experiment. Ve spolupráci s brněnským klimatologem Kamilem Láskou oba vědci postavili do podmáčené kopečkové tundry skleníčky s otevřenou střechou, kde se teplota pohybuje o dva až čtyři stupně výše než ve volné krajině – a budou sledovat »budoucnost«. Tedy reakci rostlinného společenstva na mírné oteplení o dva stupně a změnu vlhkosti. Rostlinní ekologové Alena Bartošová a Karel Prach se zase zaměřili na dva druhy kvetoucích rostlin zdejší tundry: dryádu osmiplátečnou a miniaturní rostlinu braya. Ta je zvláštní tím, že nestačí vykvést během krátké sezony a tento proces rozkládá do více sezon. Rostlinka je zajímavým příkladem adaptace na extrémní podmínky. Botanička Alexandra Bernardová zase pátrala v minulosti. Vykopala několik sond do vrstvy humusu, kde se za tisíc let uložily vrstvy biomasy, a bude zkoumat, jaké je složení pylových zrn a jak se rostlinstvo proměňovalo v čase. Úkolů, které vědci plnili, bylo více. Všechny však ve znamení hledání odpovědí na důležité otázky: Jak reagují ekosystémy na změny klimatu? Jak se budou rostlinná společenství chovat v teplejším podnebí? Budou vázat více oxidu uhličitého? Nebo se naopak budou porosty ve vysychající a ohřáté tundře rychle rozkládat, a tak do atmosféry uvolňovat ještě více skleníkových plynů? Kolik metanu do vzduchu vypustí tající permafrost – věčně zmrzlá půda? Odpovědi mohou být pro budoucnost planety klíčové. Život na křídlech Další otázkou, která zajímá české vědce a na niž hledají odpověď v Arktidě, je, jak se šíří život. Ledovec Nordenskiöld nedaleko zátoky Petunia ustupuje o třicet metrů ročně. Jak rychle naopak nastupuje život na zemi dosud skrytou pod ledem? Kdo přichází první? A jsou to stejné druhy, jako se uplatňují v Antarktidě? Otakar Strunecký v Arktidě odebral četné vzorky sinic a řas a nyní bude v třeboňské laboratoři Botanického ústavu AV ČR zkoumat jejich DNA. »Máme tady největší sbírku řas a sinic v Evropě,« vysvětluje botanik Josef Elster. »Budeme porovnávat, zda se stejné druhy vyskytují i v Evropě, v Antarktidě, nebo zda se váží jen na arktickou oblast. Některé se zřejmě přenášejí. Podezříváme rybáky. Pokoušeli jsme je chytat a otírat jim nožičky kvůli vzorkům, ale nepovedlo se nám to,« dodává. Příští rok se snad podaří dokázat, že rybáci při svém tahu roznášejí život od severu až k jihu... Výzkum je financován z grantu ministerstva školství, který platí zatím do roku 2010. Botanik Josef Elster doufá, že českou školu výzkumu Arktidy budou budovat i dál. »Rozvíjet české know-how a učit mu další studenty považuji za velmi důležité,« uzavírá. Neméně významné je to, že čestí vědci přispívají svým dílem informací, do společné světové mozaiky poznání arktického života. * 30 metrů O tolik ročně ustupuje ledovec Nordenskiöld. Některé druhy se zřejmě přenášejí ze severních polárních oblastí až do Antarktidy. Podezříváme rybáky. Josef Elster, botanik, Jihočeská univerzita Ledové Špicberky Souostroví Špicberky se stejnojmenným největším ostrovem Špicberky leží v Severním Tichém oceánu mezi 74° až 81° severní šířky. Celková rozloha ostrovů je 62 050 kilometrů čtverečních. Trvale obývané jsou jen tři ostrovy: Špicberky, Bjornoya a Hopen. Souostroví je od roku 1920 pod správou Norska, území však mohou k hospodářské a vědecké činnosti využívat i státy, jež podepsaly smlouvu o Špicberkách z roku 1925. Smlouva také stanoví poměrně přísná pravidla ochrany přírody a krajiny. Do druhé světové války různé státy prováděly geologický průzkum. Po válce zůstali jen Rusové. Obývali několik hornických městeček, mimo jiné i Pyramiden. Před několika lety důl, okolo nějž městečko vyrostlo, zničil požár. Od té doby pustne, jeho přístav však využívají čeští vědci.