O efektivitě vědy, racionalitě zisku a racionalitě poznání - Jan Horský

Často se mluví o efektivitě (popř. neefektivitě) vědeckého (zejména tzv. základního) výzkumu. Nejednou se však při tom směšují různá hlediska, z nichž je možné posuzovat efektivitu vědy. Lze odlišit přinejmenším tři takováto hlediska či tři vůči sobě z velké části paralelní roviny efektivity: (1.) Efektivita viděná z hlediska vlastní vnitřní racionality vědy samotné. To je efektivita v tom smyslu, zda ten či onen výzkum vede k novým poznatkům. Tato efektivita, pokud jde o základní výzkum, je jen velmi těžko nějak jednoznačně měřitelná a výzkumná práce je co do svého efektu jen těžko předem naplánovatelná. Je dobré si uvědomit, že výsledek základního výzkumu mohu předpokládat s řádově mnohem menší pravděpodobností, než výsledek tzv. aplikovaného výzkumu. Trochu provokativně lze říci, že pokud bych mohl výsledky základního výzkumu předpokládat s vysokou pravděpodobností, pak bych takový výzkum vlastně ani nemusel dělat. Tím se základní výzkum liší od výzkumu aplikovaného. U něj není příliš těžké předpokládat jeho postupy a výsledky. Může se tudíž lidem ekonomicko-technokratického smýšlení jevit jako "efektivnější" než výzkum základní. (2.) Je tu dále efektivita vědy ve smyslu jejího socio-kulturního působení. Ať jde o řekněme, filosofické dopady vědeckých zjištění, ať jde o mnohdy komplikovaně zprostředkovávané působení vědeckých výsledků na zdravotnictví či ekologickou politiku. Zde lze mluvit o určitém sociálně-etickém a kulturotvorném významu vědy. Obávám se, že o této rovině, v níž lze posuzovat efekt (ve smyslu dopadu, působení) vědy, se dnes vlastně diskuse nevede. V obecné rovině se uzná, že takováto role vědy zde určitě je, avšak při konkrétních politických rozhodnutích se k tomuto působení vědy příliš často nepřihlíží. Lze snad dokonce říci, že část těch, kteří v české společnosti disponují rozhodovací mocí, se tohoto socio-kulturního a obecně vzdělanostního dopadu vědy snad až bojí. Ve společnosti vědu příliš nectící se snáze prosazuje snaha zakrojovat dálniční sítě do chráněných krajinných oblastí. Tam, kde má naopak věda a vzdělanost větší socio-kulturní ohlas, je zapotřebí vést i politické diskuse věcněji, argumentačně poctivěji. (3.) Je tu ekonomická efektivita vědy. To, nakolik lze aplikací určitého vědeckého poznatku generovat zisk. Tento pohled na efektivitu vědy je také legitimní, avšak nemůže být výlučný. Snaha politické reprezentace kontrolovat účelnost využití finančních prostředků poskytnutých z veřejných rozpočtů Akademii věd (právě tak jako i vysokým školám) je zajisté zcela legitimní. Řekl bych, že je to nejen právo, ale přímo i povinnost politické reprezentace. Z psychologického hlediska, přihlédneme-li k socio-profesnímu zázemí, z nějž vzešli mnozí politikové, je srozumitelné, že si mnozí z politické reprezentace neumějí představit jiné kritérium efektivity vědy, než generaci zisku (nad to v krátkodobém horizontu). Absolutizaci tohoto kritéria produktivity vědy je však nutné prohlásit za mylnou a to nikoli z nějakého politického hlediska, nýbrž z hlediska ryze věcného, vycházejícího ze samotné povahy a strukturace vědeckého poznání. Svrchu uvedené tři roviny efektivity jsou projevem tří různých racionalit. Každá z těchto racionalit má své iracionální hodnotové založení, tj. základy těchto racionalit nejsou jakkoli prokazatelné ve své platnosti, nýbrž jsou prostě produktem kulturně-mentalitního vývoje. Vědecká efektivita v prvém smyslu je vázána na racionalitu vědy, jež je založena v hodnotě poznání jako takového. Efektivita ve smyslu druhém souvisí s racionalitou kulturních hodnot či hodnot, jež by bylo možné pojmenovat jako hodnoty sociálně-etické či nábožensko-etické ("zdraví", "ochrana života", záchrana "životního prostředí", vlastní spirituální hodnota poznání a pod.). Efektivita ve smyslu využití vědeckých poznatků ve výrobě pro zisk má své místo v ekonomické racionalitě. Ta sama o sobě je ale také jen jednou z kulturně-relativních racionalit. To, co nyní chtějí někteří členové Rady pro výzkum, vývoj a inovace (RVVI), vlastně je, aby efektivita ve třetím smyslu (efektivita ekonomického profitu) byla kritériem i pro posuzování efektivity v obou zbývajících významech. To ale jinými slovy znamená, že chtějí, aby věda rezignovala na svůj hodnotově racionální základ (jako absolutní hodnota se bere pokrok v poznání - viz výše) a přijala racionalitu ekonomickou. Tj. někteří členové RVVI dnes chtějí po vědě - a je jedno, zda v rámci AV ČR či na VŠ -, aby vlastně co do svého hodnotového založení přestala být vědou. Věda ovšem nemůže být prostě odvozována od racionality zisku, nýbrž především od racionalit poznávání. Toto stanovisko, prosím, ať není posuzováno jako politické mínění (vím, že se ihned nabízí jeho nálepkování jako "levičáctví"). Dovolím si tvrdit, že je to stanovisko věcné, plynoucí z toho, co jsem řekl výše. Politika by měla být kreativní dovedností kombinace a vzájemného vyrovnávání vlivu různých racionalit, nikoli stvrzováním priority racionality ekonomické. Musí umět hájit prostor pro některé hodnotové oblasti, které ze své povahy nemohou obstát striktně ziskové logice. Je dobré si uvědomit, že v debatě o AV ČR nejde zdaleka jen o Akademii, jde také o vysoké školy, jde ale třeba také o církve, o přírodní rezervace atd., jde i o ně proto, že jde o obecný princip. Jan Horský Fakulta humanitních studií UK