Skrytý var III aneb návrh projektu ve výzvě OP JAK

Ve třetím díle seriálu rozhovorů s vědci a vědkyněmi, kteří mají zkušenosti s řešením výzkumných projektů podporovaných Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy (dále jen ministerstvo)se podíváme na to, jak vzniká návrh projektu do jedné z výzev Operačního programu Jan Ámos Komenský (OP JAK). 

OP JAK je aktuálním tematickým programem v gesci ministerstva, ve kterém byly dosud vyhlášeny výzvy v období 2022 – 2024. Deklarovaným cílem OP JAK je podpora rozvoje otevřené a vzdělané společnosti založené na znalostech a dovednostech, rovných příležitostech a rozvíjející potenciál každého jednotlivce, která povede k růstu konkurenceschopnosti České republiky a zlepšení životních podmínek jejích obyvatel.

Popsané zkušenosti ilustrují, kolik úsilí musí vědci a vědkyně vyložit  do sepsání návrhu svého projektu v rámci OP JAK. Rovněž je názorně popsána masivní administrativní stránka věci, kterou je třeba naplnit ve prospěch formálně správného návrhu projektu, přičemž samozřejmě je nejisté, zda bude návrh nakonec podpořen. To vše ke škodě České republiky i její vědy.

Předchozí díly seriálu se týkaly zkušeností s projekty v rámci výzev OP VVV a vedení projektu ERC CZ.

1. Popište prosím svůj vztah k programu OP JAK

Jako zástupce jedné z českých výzkumných institucí v rámci širšího konsorcia jsem se podílel na několikaměsíční práci přípravného týmu na návrhu projektu do jedné z vyhlášených výzev soutěže OP JAK. Ve své pozici jsem měl možnost detailně se seznámit s veškerou projektovou dokumentací a přispět ke zpracování obsáhlého návrhu projektu. Pro naši instituci představovala tato výzva OP lákavou příležitost získat dostatečné finanční prostředky na mzdy mladých výzkumníků a výzkumnic a na nákup nových přístrojů a laboratorního vybavení. Tato příležitost však byla vykoupena obrovskou a stěží obhajitelnou administrativní zátěží ležící na všech zúčastněných.

2. Můžete popsat své zkušenosti s účastí v OP JAK?

Daná výzva je bohužel extrémním případem obecnějšího problematického přístupu k vědeckému bádání v ČR, který zcela postrádá jak odbornou, tak ekonomickou racionalitu. Příprava a řešení podobných projektů představuje naprosto neúměrnou administrativní zátěž pro výzkumné instituce i vědce samotné, kteří místo smysluplné odborné práce tráví desítky až stovky hodin ze značné části zcela zbytečným byrokratickým cvičením, které z pohledu realizace excelentní vědy nedává naprosto žádný smysl. 

Návrh projektu OP JAK obsahuje několik desítek dokumentů a stovek stran textu, včetně hlavní studie proveditelnosti v rozsahu přibližně 100 stran. Je to tedy mnohonásobně více než vyžadují například soutěže Grantové agentury ČR či řada mnohem prestižnějších zahraničních grantových agentur. Tento extrémní rozsah projektové žádosti nemá přitom prokazatelný dopad na schopnost hodnotitelů vybrat vědecky nejkvalitnější návrh projektu. Evidence z dostupných studií ukazují, že rozsah projektových žádostí nemá žádný významný vliv na hodnocení projektů a stejného výsledku tak mohlo být dosaženo i při řádově nižším množství zpracovaného textu.

Rozsah samotný však není zdaleka jediným problémem. To, co se od vědců vyžaduje po obsahové stránce v rámci studie proveditelnosti, je v zásadním rozporu s tím, jak v 21. století funguje vědecké bádání a tím spíše pak excelentní věda, aby mohla obstát v zahraniční konkurenci, což výzva OP JAK ostatně explicitně uvádí jako svůj deklarovaný cíl. Z pohledu seniorního vědce se zkušeností z řady špičkových mezinárodních projektů působí požadovaná úroveň detailu OP JAK spíše jako parodie na skutečnou vědeckou praxi. 

Navrhovatelé projektu jsou zde nuceni zacházet do zcela absurdních detailů včetně toho, jakou konkrétní výzkumnou aktivitu (např. konkrétní experiment) mají v plánu realizovat několik let po podání návrhu projektu, co k dané aktivitě budou přesně potřebovat, kdo se na ní bude podílet a jaké z ní budou konkrétní výstupy, tedy především publikace. V excelentním výzkumu, který má za cíl posouvat hranice lidského poznání, podobné uvažování nedává naprosto žádný smysl: skutečně inovativní výzkum mezinárodní úrovně samozřejmě předpokládá vhodně zvolenou a jasně formulovanou výzkumnou strategii, ale současně s tím i dostatečnou flexibilitu v rámci jednotlivých výzkumných aktivit. Bez této flexibility není možné provádět přelomový výzkum v jakékoliv vědecké disciplíně. 

Zároveň je zcela nemožné plánovat na takové úrovni detailu dopředu povahu a množství výsledků a výstupů, které budou na dané výzkumné aktivity navázány. Excelentní inovativní výzkum v sobě v principu musí zahrnovat určitou míru rizika, že daná výzkumná aktivita selže, například že výzkumník v rámci experimentu nenajde dostatek empirické evidence pro svoji hypotézu. Pokud  výzkum neobsahuje žádné větší výzkumné riziko a vy dopředu víte, co a jak vám v dané studii vyjde, tak se z principu nemůže jednat o excelentní výzkum. I při úspěšně provedené výzkumné aktivitě navíc nemáte jako vědec naprosto žádnou jistotu, kdy a kde budete schopen své výsledky publikovat. Recenzní řízení v odborných časopisech je obecně velmi důkladné, tudíž dlouhé, samotný výzkumník má jen omezenou možnost ovlivnit jeho délku trvání a velkou roli v něm hraje náhoda. I proto se nyní stává mezinárodním standardem v grantových žádostech ústup od specifikace konkrétních výstupů a jejich množství. OP JAK jde bohužel směrem přesně opačným, tedy minimální flexibilita výzkumu, zato  ve velkém odškrtávání „splněných čárek“.

Je samozřejmě pravdou, že v případě úspěchu návrhu projektu ve vyhlášené výzvě OP tu je možnost některé aspekty projektu změnit a průběžně jej upravovat. Dané změny nicméně vyžadují velmi podrobné zdůvodňování a podléhají schvalování ze strany ministerstva. Tento proces představuje další administrativní zátěž pro všechny zúčastněné strany, aniž by to vedlo k jakémukoliv posunu směrem k „excelentnější“ vědě. 

Navíc přípravou rozsáhlé studie proveditelnosti přihláška do výzvy OP JAK nekončí. Vedle ní musí navrhovatel projektu zpracovat několik desítek dalších příloh, včetně detailních popisů práce pro každou z desítek pracovních pozic týmu, podrobného komentáře ke každé ze stovek položek rozpočtu, životopisů členů a členek týmu, podrobných výběrových kritérií pro otevřené pozice, detailní kalkulace a zdůvodnění všech zahraničních cest, včetně návštěv mezinárodních konferencí, a to na několik let dopředu, či obskurních dokumentů jakým je například několikastránkový soulad projektu s národní RIS3 strategií.

Je samozřejmě chvályhodné, že projekty OP JAK poskytují českým výzkumným institucím možnost financování jejich rozvoje, včetně tolik potřebných investic do přístrojů a vybavení laboratoří. Z vlastní institucionální podpory nelze tyto investice realizovat. Nicméně i zde se musí již v návrhu projektu fakticky každá laboratorní baňka nacenit a u  dražších položek laboratorního materiálu doložit konkurenčními nabídkami potencionálních dodavatelů. To opět představuje neuvěřitelné množství zcela zbytečné práce pro pracovníky výzkumné instituce, protože i v případě úspěchu daného projektu bude posléze nutné ceny aktualizovat a získat cenové nabídky nové. Myslím, že není absolutně ničím odůvodnitelné, proč se na rozdíl od jiných excelentních zahraničních výzev musí zde provádět tak masivní byrokratické cvičení již ve fázi návrhu projektu. 

3. Kolik lidí pracovalo na návrhu projektu?

Do několikaměsíční přípravy projektu bylo intenzivně zapojeno kolem šesti administrativních pracovníků a asi dvanáct vědců či vědkyň napříč konsorciem, ale samozřejmě přispívalo i několik dalších desítek kolegů a kolegyň, kteří četli a komentovali dílčí návrhy studie proveditelnosti a byly od nich vyžadovány drobné administrativní vstupy, například zpracování CV a seznamu publikací do zvoleného formátu. Celkově se na projektu pracovalo přibližně devět měsíců a v těch posledních třech měsících to byla minimálně pro těch osmnáct nejvíce zapojených jedinců prioritní pracovní agenda. To samozřejmě můžete dělat buď na úkor své vědy, nebo spíše na úkor svého volného času, který byste měl věnovat např. rodině.

4. Proč byl podle vás v případě výzvy OP JAK zvolen ministerstvem takový přístup?

Velmi často se povaha podobných projektů obhajuje veřejným zájmem; jedná se o vysoké částky z veřejných rozpočtů a stát tak má povinnost dohlédnout od začátku na to, aby prostředky byly vynaloženy účelně a nedocházelo k plýtvání. Logika projektů jako je OP JAK nicméně sama o sobě paradoxně přímo vede k masivnímu plýtvání veřejnými prostředky, neboť v rámci jedné výzvy tráví stovky vysoce kvalifikovaných lidí na nejlepších českých výzkumných institucích měsíce prací nad byrokratickým cvičením obrovských rozměrů místo toho, aby se věnovali tomu, za co mají být z veřejných rozpočtů primárně placeni, tedy samotné vědě a výzkumu. Ze zkušenosti z našeho konsorcia mohu potvrdit, že smysluplná diskuse o vědecké povaze projektu představovala jen naprosto minimální část celkové časové investice do přípravy návrhu projektu. Drtivá většina času byla věnována snaze zorientovat se ve stovkách stran projektové dokumentace a v protichůdných instrukcích, v komunikaci s ministerstvem a s partnery v konsorciu, hledání správného slovníku a rámování pro jednotlivé části návrhu projektu, naceňování položek potencionálních nákupů, formátování životopisů a podobných neproduktivních činností. Je třeba si uvědomit, že většina projektů, i přes veškerou tuto práci, nebyla financována a tyto neskutečně nákladné člověkohodiny práce přišly u neúspěšných žadatelů zcela vniveč. A také u projektů, které nakonec financovány byly, je  nutné získanou dotaci poměřit právě s vynaloženými náklady na obrovskou administrativu. Samostatnou kapitolou je reálná nutnost zaplatit externí firmu, která žádným způsobem nezlepšuje vědeckou kvalitu návrhu projektu, ale pouze pomáhá za peníze daňových poplatníků upravit text návrhu do podoby byrokratického „eurospeaku.“ Tím největší nákladem jsou nicméně „náklady příležitosti“, tedy co vše dobrého by bylo možné vyprodukovat, kdyby se tyto tisíce promarněných hodin věnovaly samotné vědě a výzkumu. 

Zároveň si je třeba uvědomit, kolik další práce je vynaloženo na kontrolu takto extrémně rozsáhlých projektových žádostí. Opět se zde bavíme o těžko představitelném množství práce úředníků i odborných hodnotitelů, kteří se musí prokousávat tisícovkami stran ze značné části zbytečného textu. Každá z těchto hodin pak představuje nemalé náklady pro veřejné rozpočty a mohla být místo toho využita na skutečně produktivní činnosti. 

Je potřeba zdůraznit, že se v žádném případě nejedná o problém jednotlivců, ale o problém nastavení systému jako takového. Mnozí úředníci ministerstva byli vůči nám v rámci společné komunikace velmi vstřícní a snažili se pomoct a poradit, nicméně i oni sami velmi často tápali ohledně toho, co konkrétně se od nás očekává. 

Systém financování vědy v rámci OP je v České republice bohužel dlouhodobě postavený na premise, že bez extrémně intruzivní kontroly budou vědci hromadně podvádět a mrhat veřejnými prostředky. Výsledkem je ovšem to, že ona naprostá minorita, která možná skutečně podvádět chce, si v současném neprůhledném systému vždy svoji cestu najde, zatímco kvantita poctivých vědců je zavalena zbytečnou administrativou, která je odvádí od jejich skutečné vědecké práce. Každá činnost, například výjezd na zahraniční konferenci, sebou nese takové množství papírování, obhajování, dokládání a dokazování, že se její skutečné náklady nakonec vyšponují pro stát do neskutečných výšin. Jinými slovy, množství času, energie a prostředků investovaných do kontroly každého kroku vědce představují pro stát nakonec vyšší náklady, než kdyby daný vědec skutečně podváděl. 

Stát by si tak primárně měl provést důkladnou ekonomickou analýzu toho, nakolik jsou pro něj efektivní náklady na současný systém založený na extrémně podrobných projektových žádostech a intrusivní kontrole činnosti vědců. U řady grantových soutěží by pak mělo dojít k zásadním reformám, které by nás posunuly blíže k současným mezinárodním standardům a evidence-based přístupu v oblasti národní grantové politiky.

Děkujeme kolegovi za ochotu poskytnout rozhovor