Stručný manuál k boji s predátory aneb jak zlepšit publikační praxi na vašem pracovišti

05.04.2016 12:56

V posledních měsících se v akademických kruzích hodně diskutuje o etice správné publikační praxe a o tzv. predátorských publikacích. Diskuse se rozvinula poté, co se ukázalo, že ani věda v ČR není ušetřena vážných morálních selhání vědeckých pracovníků při publikační činnosti (např. kauza Strielkowski).  Na různých akademických institucích se objevila varování před predátorskými časopisy a nakladateli, která byla občas doplněna i o doporučení, jak se jim vyhnout. Obvykle se tyto instrukce omezovaly na pečlivou volbu publikačního periodika, případně doporučovaly konzultaci příslušné knihovny v případě nejasností. V boji s predátory je toho ale možné udělat daleko více, a to jak v případě neúmyslných, tak i úmyslných pokusů o využití jejich pochybných služeb. Většina z těch následujících se snaží predátorským publikacím preventivně zabránit, což je výrazně jednodušší, než sanovat následné škody. Je snadnější definovat laťku kvalitních periodik, než se ex-post dohadovat, jestli se daný časopis nachází na nějakém seznamu a jestli je tam právem. I známý Beallův seznam je koncipován pouze jako seznam potencionálně nebezpečných periodik, a tak by se s ním také mělo zacházet.

0.     Rozhodnout se správně

To nejdůležitější v boji proti neetickým praktikám je dojít k opravdovému přesvědčení, že takové jednání je z dlouhodobého hlediska správné a nezavádět níže uvedená opatření s vidinou toho, že se sice “vlk nažere, ale koza zůstane celá”. Je možné, že většina akademiků změnu nechce. Naučila se již v současných podmínkách obstojně přežívat, mnohým tento systém otevřel snadnější cestu k akademickým úspěchům a renomé a zřeknutím se těchto praktik by mohli přijít o svoji pozici. Přijmout opět na svá bedra zodpovědnost za interní hodnocení vědeckých výstupů, za nepříjemné rozhodování o tom, co je a co není kvalitní  výzkum a co je neetické, není proto tak triviální, jak by se mohlo na první pohled zdát. Kafemlejnek a habilitační/atestační kritéria tuto zodpovědnost z akademických hodnostářů zdánlivě sejmula a jejich starosti se tak často redukovaly jen to, jak být úspěšní v rámci konkurenčního boje mezi různými institucemi. Dobrovolné odmítnutí vykazovat nekvalitní výsledky do RIVu s sebou často přinese také nutnost přijmout zodpovědnosti za to, že instituce dostane méně finančních prostředků, což jistě není snadné manažerské rozhodnutí. Na druhé straně způsob hodnocení vědeckých výsledků není vnucený shora (což je poměrně rozšířené nedorozumění), ale vzniká, a to včetně detailů, pod dohledem zástupců vědecké komunity v RVVI a v jejích poradních orgánech. Současná podoba mechanického hodnocení vědeckých institucí etické otázky nezohledňuje, a tak je možné, že z krátkodobého ekonomického hlediska by bylo pro instituce výhodnější nad neetickými praktikami zavírat oči. Odpovědí vědecké komunity na tento stav by ale neměl být vyhrocený konkurenční boj, který ve svém důsledku nejen české vědě více škodí, než prospívá, ale naopak spolupráce akademiků s cílem tento stav změnit – kolektivním tlakem na členy RVVI, na politiky atd. Jen tak může dojít ke změně systému přerozdělování prostředků tak, aby příslušné osoby nebyly nuceny volit mezi svědomím a pragmatismem.

1.     Aktualizujte etický kodex a případně i etickou komisi

Prakticky žádný etický kodex českých vysokých škol, ani Etický kodex výzkumných pracovníků v Akademii věd ČR v současném znění nebo vnitřní směrnice přinejmenším některých ústavů AV ČR neobsahují explicitní odsouzení vědomého publikování v predátorských periodicích jako neetické praktiky. Často se v nich ale objevuje formulace zakazující účelové dělení publikací, nemělo by tedy být složité ji doplnit o dodatek, že publikování, které nemá za cíl rozšíření lidského poznání, ale jen formální vykázání publikačního výstupu, je rovněž neetické. Zároveň je zapotřebí disponovat akceschopnou etickou komisí (EK), která si dokáže poradit s případnými podněty na toto téma (dobrý, ale nepříliš často využívaný nápad, je mít v komisi alespoň jednoho odborníka na etiku). Bude možná nutné přeformulovat záběr vaší etické komise (dosavadní statuty EK totiž často nezahrnují etiku publikační praxe). Zamyslete se nad vhodným způsobem povinného zveřejnění výsledků jednání EK přinejmenším v případech, které jsou typické nebo precedentní. Statuty EK totiž zpravidla více dbají na ochranu osobních údajů, než na předcházení selhání a předpokládají pouze informování zúčastněných stran. Pokud ale chcete, aby se ze závěrů EK mohla poučit celá oborová komunita, je nutné výstupy EK zveřejňovat vhodným způsobem (např. při vynechání osobních údajů dotčených pracovníků).

2.     Nastavte laťku kvalitních periodik

Vezměte seznam časopisů (případně nakladatelů) ve svém oboru a vytipujte ty, které jsou obecně považované za prestižní. Podle povahy oboru půjde nejspíše o 5-10 titulů. Ty označte za doporučené k publikování. Dále vytvořte seznam periodik, které jsou prověřenými, byť ne tak prestižními časopisy, ty označte za akceptovatelné k publikování. U zbytku vyžadujte zdůvodnění autorů, proč se v daném periodiku rozhodli publikovat a v případě jakýchkoliv podezření konzultujte příslušnou knihovnu. Pokud víte ve svém oboru o predátorských časopisech a nakladatelstvích, můžete rovněž vytvořit seznam podezřelých periodik. Seznamy jednou za čas podrobte kritické debatě na pracovišti.

3.     Zapomeňte na kafemlejnek

Současný systém hodnocení vědeckých výsledků je založený na mechanickém přepočtu publikačních výstupů na body a následně na peníze. Svoji podstatou přímo vybízí k hledání cest, jak s minimální námahou namlít co nejvíce bodů. Některé vysoké školy se snaží podpořit zisk bodů udělováním odměn těm pracovníkům, kteří dokáží body generovat, případně dokonce organizováním speciálních cen pro pracovníky, kteří získají bodů nejvíce. Ačkoliv se tento postup zdá být pragmatický a krátkodobě pomáhá pracovišti přežít, v dlouhodobém horizontu je to cesta do pekel. Kafemlejnek to má každopádně spočítané, v příštím roce nastoupí Metodika 2017+, která by měla využívat o něco inteligentnější způsob rozdělování prostředků mezi jednotlivá pracoviště.

4.     Pozor na habilitace a atestace

Kromě kafemlejnku je častou motivací k publikování v predátorských časopisech snaha naplnit formální kritéria habilitačních a atestačních řízení. Tato kritéria jsou často primitivnější verzí kafemlejnku a tak je ještě snazší je obejít. Pokud se habilituje docent či dokonce profesor na základě účelově vyrobených výstupů, existuje velké riziko, že tuto „dovednost“ naučí i svoje studenty a podvodná praxe se bude replikovat. Nejdůležitější obranou je nastavení formálních kritérií pouze jako doporučujících indikátorů pro habilitační/atestační komisi. Komise se nesmí snažit svoje rozhodování schovat za pseudo-objektivní čísla, musí hodnotit kvalitativně a přijmout plnou zodpovědnost za habilitační/atestační proces.

5.     Zřiďte si na pracovišti elektronickou nástěnku pro rukopisy a přimějte tam kolegy nahrávat texty před odesláním do časopisu

Elektronická nástěnka v tomto případě slouží jako uložiště textů, které ještě nebyly publikovány, ale jsou již podle autorů připravené k zaslání do časopisu. Je to komunikační médium, které umožňuje podrobit tyto texty kritické debatě (jakési přípravné recenzní řízení) v rámci pracoviště. Na některých pracovištích je již dnes pro vědecké pracovníky a pracovnice povinné nahrávat rukopisy na nástěnku 2 týdny před odesláním do časopisu či na konferenci a o nových záznamech na nástěnce jsou všichni kolegové informování automatickým emailem. Tento přístup se poměrně osvědčil, i když vyžaduje určitou úroveň disciplíny a časového plánování (není pak možné dodělávat text večer před uzávěrkou konference). Za odměnu získáte velmi užitečnou databázi vlastních publikací a nebudete je muset stahovat ze stránek jednotlivých časopisů.

6.     Pokud je to možné, zvažte a zaveďte institucionální opatření ke zvýšení kvality publikační činnosti

Publikování vědeckých výsledků kromě akademické kariéry autorů ovlivňuje i reputaci pracoviště, na kterém autor působí, a nekvalitní publikace v podezřelém periodiku ji dokáže značně poškodit. Z toho důvodu na některých pracovištích každou publikaci, která je instituci afiliována, schvaluje vedení oddělení či ředitel ústavu. Tento přístup představuje jeden z nejefektivnějších způsobů, jak zamezit publikování v predátorských periodicích. Vzhledem k formulaci zákona o VŠ ale pravděpodobně není aplikovatelný na vysoké školy, díky širokému pojetí akademických svobod. Na pracovištích, kde je institucionální kontrola realizovatelná, je zapotřebí s ní zacházet opatrně, aby nepřerostla v nástroj šikany vědeckých pracovníků ze strany vedení institucí. Sporné případy by měla vždy posuzovat etická komise.

7.     Zametání pod koberec se nevyplácí

Ani vice než 25 let po změně společenského řízení se v akademickém světě transparence moc nenosí. Řada vedoucích vědeckých pracovníků má pocit, že problémy nejlépe vyřeší za zavřenými dveřmi, případně tím, že je bude úplně ignorovat. Nikdo přeci nechce, aby v souvislosti s jeho pracovištěm vypukla “mediální krize”. Krátkozrakost tohoto počínání je ale nejlepším receptem na pořádný (nejen mediální) malér. Ukázalo se to i v případě známých kauz souvisejících s etikou vědecké práce. Například kauza prof. Bezoušky mohla skončit o 10 let dříve, pokud by jeho nadřízení adekvátně reagovali, a nemusela dojít až detektivního charakteru. Rovněž případ upířích publikací Dr. Strielkowského by nemusel dorůst do takových rozměrů, pokud by se ho vedení IKSŽ nesnažilo zpočátku krýt a bagatelizovat.

Výše uvedená doporučení samozřejmě nejsou samospásná, mohou jen pomoci upřímné snaze zlepšit úroveň publikační činnosti na daném pracovišti a předejít případným omylům. Pokud je ale situace na pracovišti natolik kritická, že např. autoři záměrně publikující v podezřelých periodicích obsadí vedoucí pozice, tato doporučení rozhodně nebudou stačit.

Autor: Michael Komm a kolektiv autorů a autorek ze spolku Fórum Věda žije!

 

Komentáře